15. dubna 1901 v Opavě – 13. srpna 1983 v Berlíně
Leo Haas studoval na umělecké škole v Karlsruhe a poté u Emila Orlika a Wilhelma Jäckela v Berlíně. Po studijních cestách do Francie a Vídně pracoval jako litograf a portrétista v Opavě. V roce 1939 byl deportován do tábora Nisko na Sanu, odkud se v dubnu 1940 vrátil. 30. září 1942 byl transportem Bm převezen z Ostravy do Terezína. V ghettu byl zaměstnán v kreslírně Technické kanceláře. V rozsáhlém cyklu reportážních dokumentárních kreseb zachytil různá prostředí terezínského ghetta. Dne 17. července 1944 byl Gestapem zatčen za „zvěrskou propagandu“ a uvězněn v Malé pevnosti. 26. října 1944 byl spolu s Frittou deportován do Osvětimi. Později prošel koncentračními tábory Sachsenhausen, Mauthausen a Ebensee. Po válce působil v Praze jako karikaturista a pracoval jako profesor na akademii v Berlíně.
Leo Haas vypráví: „... Ráno 17. července 1944 jsme se museli dostavit do kanceláře Gestapa a byli jsme okamžitě odvedeni do sklepa. Po dlouhém čekání nás strčili do místnosti velitele Rahma. Kromě něj tam byli přítomni také důstojník SS Moes, Günther a Eichmann. Okamžitě jsme věděli, že nás čeká něco zlého. Eichmann, který zahájil výslech, předstíral, že je hluboce dotčen pomlouvačnými obviněními, která byla vznesena proti jeho „ušlechtilým myšlenkám“ týkajícím se Židů. Jako důkazy nám ukázali dvě až tři kresby od každého z nás čtyř. Günther mi ukázal list, na kterém Židé hledají slupky od brambor, a zeptal se mě: „Jak tě napadlo nakreslit takovou karikaturu, která zkresluje realitu? Opravdu si myslíš, že v ghettu lidé hladoví? Lidé z Červeného kříže rozhodně tento názor nesdíleli.“
Ve sklepě panovala tma, když jsme večer uslyšeli skřípání brzd a vzápětí charakteristický řev esesáků, kteří vtrhli do sklepa a pěstmi a ranami nás nahnali do zakrytých nákladních aut. Tam jsme našli naše ženy, plačící, ale šťastné, že nás vidí. Byla tam Frittova žena s tříletým synem Tomášem, paní Blochová, paní Ungarová a její pětiletá dcera. Moje žena Erna, obchodník s uměním Strass a architekt Troller. Odvezli nás do Malé pevnosti v Terezíně. Ungar byl první, kdo byl odtud poslán do Osvětimi, zatímco Bloch byl na místě ubit k smrti. Troller se dostal do Osvětimi a přežil. Strass, starý muž, zůstal nějakou dobu v Osvětimi a poté byl spolu se svou ženou zavražděn. Paní Ungarová a její dcera přežily peklo. Ungar sám zemřel v Buchenwaldu hned po osvobození na skvrnitý tyfus. V Malé pevnosti zůstali Fritta a já, naše dvě ženy a malý Fritta. Gestapo proti nám podalo žalobu. Obvinění znělo „zvěrská propaganda“ a její šíření v zahraničí. Byli jsme převezeni do Osvětimi.
Fritta tam po týdnu zemřel na otravu krve. Já jsem byl poslán do koncentračního tábora v Sachsenhausenu, kde jsem zůstal až do osvobození v květnu 1945 (předtím jsem byl v Mauthausenu a v Ebensee). Moje žena také přežila, poté co strávila téměř rok na samotce spolu s Frittovým synem Tomášem. Hansi, Frittova žena, zde zemřela v důsledku těžkých podmínek a my jsme Tomáše adoptovali.
Hned po osvobození jsme jeli do Terezína a hledali skryté kresby. Našli jsme je všechny. Postupem času jsem je mohl zpřístupnit celému světu, spolu s nádhernými kresbami Fritty, některými pracemi Ungara a vynikajícími náčrtky Dr. Fleischmanna, lékaře v Terezíně, kterému se rovněž podařilo své práce zachránit, všechna důvěryhodná svědectví o „konečném řešení“ plánovaném Eichmannem a Globkem.
Jürgen Winkel se seznámil s Leem Haasem v létě 1967, když pracoval s dobrovolnickou skupinou v areálu památníku Terezín. Navštívil skupinu spolu se svou ženou, provedl ji věznicí Gestapa, ukázal jí své místo v židovské cele, vyprávěl o těžkých podmínkách, o svém příteli Frittovi, malém Tomášovi, transportu do Osvětimi, své práci v padělatelské dílně koncentračního tábora Sachsenhausen. Haas v té době pracoval jako karikaturista a žil v Berlíně. V té době daroval Jürgenu Winkelovi sbírku tisků svých kreseb z ghetta. Dnes, téměř 40 let poté, zaujímají zvláštní místo v jeho sbírce dobových dokumentů.
