Terezín

Válka o habsburské dědictví (1740–1748) a sedmiletá válka (1756–1763) zřetelně ukázaly, že rakouský obranný systém je velmi nedostatečný. Rakousko prohrálo sedmiletou válku a Marie Terezie ztratila Slezsko ve prospěch Pruska. Prusům se opakovaně podařilo pomocí dálkové silnice z Drážďan do Prahy postoupit do nitra Čech až k Praze a způsobit rakouské armádě těžké porážky.

Význam této silnice zvyšovala téměř souběžně probíhající řeka Labe, po níž bylo možné rychle a snadno dopravovat zbraně, munice a potraviny až do Lovosic a Litoměřic. Zde byl vykládán válečný materiál a po souši dopravován k pruským jednotkám operujícím v okolí Prahy. Oblast ohybu Labe kolem Lovosic, Litoměřic a Budyně byla pro Prusy natolik strategicky důležitá, že si zde dočasně zřídili provizorní operační základnu.

Po válkách začalo rakouské armádní velení budovat na severu Čech a Moravy rozsáhlý systém opevnění. Obrana severní Moravy byla svěřena Olomouci, která byla již během výše zmíněných válek vybavena silným opevněním. V letech 1766–1788 pak byla postavena pevnost Hradec Králové. V roce 1780 byla zahájena výstavba mohutné pevnosti v oblasti Ples u Jaroměře (Josefov). Nakonec byla v letech 1780 až 1790 nedaleko ústí řeky Ohře poblíž obcí Travčice a Německé Kopisty vybudována pevnost Terezín.

Za vlády Josefa II. byla pevnost na počest jeho matky pojmenována Terezín. Josef vládl v letech 1765 až 1790, od roku 1765 jako císař a spoluvládce v rakouských dědičných zemích (do smrti Marie Terezie v roce 1780). V roce 1772 získal pro Rakousko v průběhu prvního dělení Polska Východní Halič a v roce 1775 Bukovinu. Jeho pokusy o získání Bavorska, případně jeho výměnu za Nizozemí v letech 1778/79 zmařil odpor Fridricha II. Pruského (válka o bavorské dědictví). Za svůj hlavní úkol považoval komplexní reformu státu v duchu osvíceného absolutismu. S pomocí armády, státních úředníků a státní církve chtěl vytvořit německy mluvící jednotný rakouský stát (osvobození sedláků, toleranční patent, zrušení klášterů, které nebyly užitečné pro školy a ošetřovatelství, rozmanitá hospodářská podpora).

V roce 1793 zakoupil rakouský stát pro stavbu pevnosti pozemky o rozloze 398 hektarů. Stavbou byl pověřen generál Steinmetz, který se později stal velitelem pevnosti.

Celý pevnostní komplex se skládal ze tří částí:

půdorys hlavní pevnosti tvořil protáhlý osmiúhelník s osmi pětibokými baštami, které byly propojeny hlavním valem a tvořily kompaktní celek, jenž uzavíral plochu 36 hektarů. Vnitřní pevnostní val tvořily kasematové kavalíry a opevnění.

Kolem vnitřního valu se táhl příkop s baštami a klešťovými hradbami (tenailles). Před nimi stály třístranné vnější hradby (ravelin) s obranným zařízením a opevněním odolným vůči bombám.

Malá pevnost představuje nepravidelný čtyřúhelník se čtyřmi baštami vystupujícími z rohů, které jsou propojeny částmi hlavního valu uvnitř pevnosti. Před pevností se táhne příkop. Východní strana je zajištěna dalšími klešťovými hradbami a ravelinem. Vnější hradby zajišťují kryté spojovací zákopy a lunety. Celková rozloha činí 28,5 ha.

Třicet sedm částí hlavní pevnosti, dvanáct nejdůležitějších úseků malé pevnosti a šest částí obou opevnění bylo propojeno do kompaktního systému, v němž byly všechny vnější linie zajištěny proti palbě z boku.

Nosnou kostru pevnostních valů tvořily pilířové konstrukce spojené zemním valem. Z vnější strany tohoto zemního valu se nacházela eskarpa, kterou pokrýval plášť z cihel. Pevnostní valy byly vybaveny průchodem se střílnami a banketem, který chránil obránce pevnosti před nepřátelskou palbou až do výšky prsou.

Základová stavba pevnostních valů byla zapuštěna až na úroveň spodní vody. Hřeben bašty dosahoval výšky 12,51 m, hřeben hlavního valu až 13,24 m a hřeben kavalírů až 15,93 – 16,58 m nad úrovní příkopu. Val klešťových hradeb byl vysoký 7,80 m, ravelin 11,38 m a kontreskarpa 11,62 m. Hřeben spojovacích zákopů probíhal ve výšce 8,67 m nad úrovní příkopu. Zdi byly z vnější strany zajištěny zemním valem.

Kasematy pevnostních valů byly opatřeny půlkruhovou stropní klenbou, která odolávala dělostřelecké palbě.

V opevňovacích zařízeních se nacházely podzemní chodby a minová pole, aby mohlo být opevnění v případě nepřátelského útoku vyhozeno do povětří. Samotné koridory dosahovaly délky 28,7 km.

K obraně se používaly také zbraně Nové a Staré rameno Ohře. V obou ramenech řeky bylo možné zvýšit hladinu vody pomocí jezů. Díky složitému systému stavidel bylo možné během několika hodin zaplavit příkopy obou pevností a záplavové oblasti, které tvořily zhruba 2/3 okolí pevnosti.

Spojení s vnějším světem zajišťovalo šest bran ve Velké pevnosti. Na jih vedla Pražská brána a na sever Litoměřická brána. Cesta od Horní a Dolní vodní brány vedla do Malé pevnosti, do které se vstupovalo Hlavní bránou na východní straně a vycházelo Pražskou bránou na západní straně.

Ještě během výstavby pevnosti se zde ubytovaly posádkové jednotky (1784). V roce 1789 bylo zřízeno velitelství pevnosti a velitelem byl jmenován generál Steinmetz.

Posádka pevnosti, která v době míru čítala pět a půl tisíce mužů, byla vybavena odpovídajícím počtem děl, ručních zbraní, tisíci nábojů a bomb a stovkami tun střelného prachu. Sklady byly vybaveny zásobami potravin, které dokázaly po několik měsíců uživit nejen posádku pevnosti, ale i mnohatisícovou armádu v poli.

Nařízením z 9. prosince 1782 byl pevnosti, kterou Josef II. při položení základního kamene pojmenoval na počest své matky Terezín, císařským dekretem udělen status svobodného královského města. V této době již vojenská správa usazovala ve městě řemeslníky, kteří byli potřební pro údržbu pevnosti a život posádky.

Výstavba města byla realizována podle přesně vypracovaného územního plánu. Plán navrhoval šachovnicovou dispozici s centrálním čtvercovým náměstím, které jako dominanty lemovaly reprezentativní budovy, jako byla vojenská správa a posádkový kostel v empírovém stylu.

Z bezpečnostních důvodů nesměly být vojenské a civilní budovy vysoké. Proto v Terezíně najdeme jednopatrové, nejvýše dvoupatrové budovy, jejichž přízemní místnosti mají půlkruhové stropní klenby.

Během více než deseti let pracovalo na stavbě pevnosti přibližně 14 000 lidí, včetně řemeslníků z jiných částí habsburské monarchie, vojáků a nuceně nasazených sedláků, kteří museli vykonávat především robotu se spřežením. Tisíce lidí pracovaly také v kamenolomech a vápencových lomech, v cihelnách a lesích daleko od Terezína, odkud se stavební materiál dopravoval na staveniště po souši i po vodě. Protože půda v oblasti ústí řeky Ohře byla bažinatá, bylo třeba do země zatlouct tisíce dubových kůlů, na nichž se poté mohly postavit základy pevnosti. Bylo třeba přemístit obrovské množství zeminy. Úrazy, epidemie a nemoci vedly k mnoha úmrtím dělníků.

Výstavba pevnosti stála obrovské peněžní částky a zatěžovala rakouský státní rozpočet. Podle neúplných informací činily náklady 13 až 14 milionů guldenů.

Koncem 18. století odpovídala terezínská pevnost nejnovějšímu vývoji válečné techniky a dlouhou dobu patřila k nejmodernějším a nejdokonalejším svého druhu v Evropě.

Město vojenské posádky a věznice

Vzhledem k politickému vývoji v následujících desetiletích, měnící se mezinárodní situaci po Francouzské revoluci a napoleonských válkách a především rychle se rozvíjející válečné technice se pevnost Terezín nikdy vojensky neuplatnila. V prusko-rakouské válce v roce 1866 neměla žádný význam.

Velká pevnost ztratila svůj pevnostní status v roce 1882. Přistěhovali se sem řemeslníci, gastronomové a obchodníci, kteří se živili zásobováním posádky čítající asi 5 500 mužů, jejíž vojáci byli nadále ubytováni ve velkých kasárenských komplexech. Vojenská zařízení pevnosti, kasematy a cvičiště, sklady a zásobovací zařízení byly nadále využívány. Malá pevnost se brzy stala vojenským vězením, v níž byli vedle vojáků rakousko-uherské armády, kteří se dopustili trestných činů, vězněni i příslušníci národně osvobozeneckých hnutí.

Během první světové války zde byli vězněni ruští, italští a srbští váleční zajatci a v roce 1918 vojáci rakouského 17. střeleckého pluku, který se zúčastnil vzpoury v Rumburku (nedaleko hranic se Saskem). Tři z účastníků atentátu na rakouského následníka trůnu Františka Ferdinanda v Sarajevu zde byli vězněni v temných celách v těch nejtvrdších podmínkách. Všichni tři, včetně hlavního pachatele Gawrila Prinzipa, zemřeli v Malé pevnosti.

Autor: Jürgen Winkel, 1999