Ve dnech 9. a 10. července 1942 byla obec Lidice, 20 km severozápadně od Prahy a 8 km východně od Kladna, obklíčena jednotkami SS a na Hitlerův rozkaz vypálena. 192 mužských obyvatel obce bylo zastřeleno, ženy byly deportovány do koncentračních táborů (většinou do Ravensbrücku), děti byly „poněmčeny“, pokud byly z rasového hlediska způsobilé k arizaci, nebo zavražděny na východě.
V následujících týdnech a měsících byla vesnice na Hitlerův výslovný rozkaz srovnána se zemí. Nic by nám nemělo připomínat obec Lidice, která byla poprvé zmíněna v listině kolem roku 1300 a později se rozvíjela díky průmyslovému rozmachu průmyslového města Kladna s jeho doly a hutěmi.
Dne 27. května 1942 provedli členové československého odbojového hnutí atentát na německého „vojenského guvernéra" své německými fašisty okupované vlasti, která byla od 15. března 1939, kdy německý wehrmacht vstoupil do Prahy, národními socialisty nazývaná „říšským protektorátem Čechy a Morava“.
Vojenským guvernérem této oblasti jako (zastupující) říšský protektor byl od 27. září 1941 SS-Obergruppenführer (generál) a šéf Hlavního říšského úřadu pro bezpečnost SS (tj. tajné státní policie, bezpečnostní policie, úřadu říšské kriminální policie, zahraniční zpravodajské služby a kontrarozvědky) Reinhard Tristan Heydrich, druhý muž po Himmlerovi, „říšském vůdci SS a šéfovi německé policie".
Heydrich měl ve třetím roce 2. světové války hlavně posílit výrobu v českém průmyslu a zemědělství, které byly pro válečné účely „Třetí říše" důležité. Rozsáhlé průmyslové komplexy v České republice, které se nacházejí v srdci Evropy, byly v této době ještě relativně bezpečné před spojeneckými nálety.
Atentátníci, dva četaři československé exilové armády Jozef Gabčik a Jan Kubiš, jednali na příkaz československé exilové vlády v Londýně a na základě přímého rozkazu. Navzdory značným obtížím a chybám při realizaci plánu atentátu se útok 27. května 1942 podařil; Heydrich zemřel na následky útoku 4. června 1942.
To, čeho se Ladislav Vaněk, vedoucí odbojové skupiny „Indra“ působící v Praze, obával, se naplnilo. Teror esesáků přerostl v krvežíznivost. Do 1. září 1942 odsoudily německé stanné soudy k trestu smrti 1 357 Čechoslováků.
Tisíce lidí byly uvrženy do věznic gestapa a koncentračních táborů a 9. a 10. června 1942 byla zničena obec Lidice a většina jejích obyvatel zavražděna.
Během Heydrichovy inaugurační návštěvy na Hradčanech v Praze 27. září 1941 bylo zveřejněno jeho prohlášení, z něhož bylo zřejmé, proč byl do „protektorátu“ vyslán: „Český dělník, kterého potřebuje německé válečné hospodářství, musí dostat nažrat tolik, aby mohl vykonávat svou práci."
Byl vyhlášen výjimečný stav: Činy, které narušovaly veřejný pořádek, hospodářský život nebo průmyslový klid, podléhaly stanným soudům, stejně jako neoprávněné držení zbraní. Každý, kdo ví o shromážděních v uzavřených prostorách nebo na veřejných místech a ulicích a okamžitě je neoznámí orgánům, podléhá stannému soudu stejně jako pachatel.
Heydrich vládl metodou cukru a biče. Hned po svém nástupu do funkce dal jasně najevo, že přijme tvrdá opatření.
Výjimečný stav a stanné soudy znamenaly, že zbývající civilní správa a soudnictví byly z velké části pozastaveny. Vojenské stanné soudy mohly rozhodnout pouze o osvobození, předání gestapu nebo trestu smrti. Rozsudky stanných soudů byly vykonány okamžitě. Neexistovaly proti nim žádné opravné prostředky. Heydrich měl také navrch nad konkurenčními nacionálně socialistickými organizacemi, úřady, policií a vojenskými složkami v protektorátu. Hlavním cílem pro něj bylo „dobytí prostoru; konečným cílem navíc to, že Čech zde už nebude nebude mít co pohledávat". Jeho cíl byl jednoznačný. Na jiném místě řekl: „Musím tyhle lidi dostat pryč. Na Východě je místa dost; s nejnebezpečnějšími (osobami) z nich, příslušníky správné rasy z vládnoucí třídy zbývá jediné: pokusit se je usadit v Říši, v čistě německém prostředí, poněmčit je a duševně vychovat, nebo, když se to nepodaří, postavit je nadobro ke zdi." Prozrazují to i výroky říšského vůdce Bormanna po konferenci ve Wannsee z 8. června 1942 v bulletinu politickým představitelům NSDAP: „ .. že po dokončení evakuace Židů musí začít přesídlování Čechů." Protektorát měl být v souladu s nacionálněsocialistickou rasovou politikou a doktrínou životního prostoru definitivně obsazen a jeho české obyvatelstvo z velké části vyhnáno. Státní tajemník Frank považoval „celkové přesídlení 7,2 milionu Čechů za neproveditelné", ale vyzval k „odstranění rasově nevhodných osob a osob nepřátelských Říši“ a k „dosídlení rasově vhodnými Čechy“.
Dopis Heydricha říšskému protektorovi Bormannovi, Hitlerovu nejbližšímu spolupracovníkovi v říšském kancléřství, dokumentuje, s jakou rozhodností a přísností říšský protektor potlačoval českou opozici a odpor. Více než 400 československých odbojářů bylo popraveno a dalších 4 000 až 5 000 bylo uvězněno v koncentračních táborech.
Po několika týdnech Heydrich hlásí v Berlíně: „Inteligence a šovinistické kruhy se obávají dalšího decimování a většinou mlčí. Průměrný český občan má strach a je zastrašen."
Na podzim 1941, po likvidaci nejdůležitějších československých odbojových skupin, začal Heydrich realizovat bod 1 svého inauguračního prohlášení.
Na Hradčanech přijal delegace pracujících, vyslechl jejich stížnosti a využil svých pravomocí k nápravě situace. Čeští zbrojní dělníci dostávali stejné příděly potravin jako Němci a bylo jim poskytnuto 200 000 párů pracovních bot. Výroba ve zbrojních závodech v Čechách a na Moravě rostla, zatímco sabotáží a pasivní rezistence pomalu ubývalo.
S tímto vývojem nemohla československá exilová vláda v Londýně pod vedením Dr. Edvarda Beneše souhlasit. Po Heydrichových opatřeních se obával o situaci českého odboje. Aby obnovila pověst exilové vlády u spojenců, rozhodla se vyslat signál proti rezignaci a pasivitě svých krajanů vůči německé okupační moci. Rozhodli se provést atentát na Heydricha osobně, o čemž doufali, že se setká s příznivým ohlasem jejich českých krajanů i spojenců.
V rámci speciální jednotky byli atentátníci vycvičeni v Anglii a na palubě dálkového bombardéru Halifax dopraveni do středních Čech, kde seskočili padákem a ukryli se. Atentátníci navázali kontakt s československým odbojem. Ten však z plánů na atentát nadšený nebyl. Ladislav Vaněk, šéf skupiny „Jindra“ operující v Praze, intervenoval radiogramem v Londýně:
„Spojencům by byl takový atentát k ničemu, ale pro náš lid by měl nedozírné následky. Nejenže by to ohrozilo naše rukojmí a vězně, ale vyžádalo by si to i tisíce dalších životů."
Vaněk požadoval, aby byl plán atentátu zrušen, ale Londýn nereagoval.
Kubiš s Gabčikem a několika přáteli se nyní připravovali na atentát. Protože k Heydrichovi nebylo možné se přiblížit na Hradčanech a v dobře střeženém letním sídle za Prahou, jedinou možností bylo zastihnout ho cestou na Hradčany.
Pokud pojedete z Terezína do Prahy po staré E55, sjedete za hranicí města na Zenklovu, která po ostré odbočce doprava ústí na hlavní silnici, která vede dolů k Trojským mostům přes Vltavu a do Holešovic.
Tady, za zatáčkou, čekali atentátníci. Spolupachatel, jistý Valčík, čekal 250 metrů před zatáčkou a píšťalkou signalizoval, když uviděl Heydrichovo auto. Heydrich, který seděl na zadním sedadle otevřeného vozu, byl doprovázen řidičem Kleinem a jel - s pocitem naprostého bezpečí - bez doprovodu.
Když se Gabčíkovi porouchá samopal a po několikerém nabití se stále zasekává, Kubiš hodí plastovou bombu, která zasáhne zadní část auta. > Heydrich se navzdory zraněním dostane ven, vytáhne služební pistoli a vystřílí na prchající atentátníky zásobník. Pak se odpotácí zpátky k autu. Řidič Klein se snaží dostat ke Kubišovi, který prchá mezi dvěma tramvajemi. Gabčik, který předtím střílel na Heydricha z pistole, prchá a podaří se mu uniknout v dopravní zácpě.
Heydrich umírá 4. června na následky zranění.
Jeho zástupce, státní tajemník a velitel skupiny SS (generálporučík) > K. H. Frank, odlétá do Berlína, aby dosáhl změny Hitlerových rozkazů, podle nichž má být 10 - 30 000 Čechů v rámci stanného práva zastřeleno - jako odčinění, jak se tehdy říkalo.
Frank místo toho navrhuje:
Za dopadení pachatelů bude vypsána odměna ve výši jednoho milionu říšských marek. V novinách, na letácích, v rozhlase a z pouličních reproduktorů bylo vydáno následující varování: „Každý, kdo zůstane v protektorátu bez ohlášení po 30. květnu 1942, bude zastřelen. Stejně tak bude zastřelen každý, kdo bude po 30. květnu 1942 neregistrované osoby ukrývat."
Intenzivní vyšetřování probíhalo v hotelech, penzionech a restauracích po celé zemi.
Především však došlo k Frankem požadované demonstraci německé síly: ve čtvrtém roce světové války bylo mobilizováno přes 60 000 mužů Schutzpolizei, SS a Wehrmachtu z Říše a Rakouska.
Heydrichovými záležitostmi je pověřen SS-Obergruppenführer Daluege (generálplukovník). Ženy a muži jsou popravováni jen za „schvalování tohoto činu".
Ve všech kinech v zemi se promítal film týkající se pátrání: Dámské jízdní kolo, které Gabčik pravděpodobně zanechal na místě činu, světle béžový kabát, hnědý kufřík a britský samopal Sten, kterým se Gabčik marně pokoušel Heydricha zastřelit. Film končil dvojjazyčnou výzvou: „Všichni si dávejte pozor na podezřelé detaily ve svém okolí!"
Při pátrání po atentátnících a osobách, které za útokem stojí, se sleduje každá, byť sebemenší stopa, a to i ta, která s útokem zjevně nesouvisí. Náhle se objevilo jméno Lidice: Pan Pala, majitel malé továrny ve Slaném, narazí při kontrole pošty svých zaměstnanců na záhadný dopis, jehož obsah spojí s atentátem. Adresátka dopisu, devatenáctiletá dívka, se domnívá, že odesílatel je synem rodiny Horákových z Lidic. Gestapo poté zatklo 15 obyvatel obce, včetně celé rodiny Horákových. Syn statkáře Horáka a jeho přítel byli bývalými důstojníky československé armády a byli nezvěstní od roku 1939. Ve skutečnosti se odesílatel dopisu jmenuje Milan a je to ženatý muž, který chce ukončit milostný vztah. To se však ukáže až ve chvíli, kdy mladá žena uvidí fotografie Horákových synů. Dopis tedy nemá nic společného s Lidicemi ani s atentátem. Všechny domovní prohlídky a výslechy nepřinesly žádný náznak spojení.
Pátrání po atentátnících mezitím pokračuje. Asi stovka lidí atentátníky znala a nabídla jim úkryt v různých úkrytech. Přesto je pátrání, které běží na plné obrátky, zpočátku zcela neúspěšné. Teprve když se parašutista Karel Čurda 16. června dobrovolně vzdal gestapu a prozradil většinu bytů, v nichž se mohli odbojáři ukrývat, mohlo gestapo provést četná zatýkání. Jeden ze zadržených při mučení prozradí poslední úkryt atentátníků: kryptu tehdejšího kostela svatého Cyrila a Metoděje (v jiných pramenech kostel svatého Karla Boromejského) v pražské Resselově ulici. Více než 350 příslušníků Waffen SS a policie obklíčí kostel a pokusí se do něj vtrhnout za použití slzného plynu, vody a automatických zbraní. Poté, co tři členové odbojové skupiny padli v boji a vystříleli si munici, se čtyři přeživší bojovníci rozhodli pro sebevraždu.
Kromě Hitlera, Göringa, Goebbelse a Himmlera se státního obřadu v říšském kancléřství u příležitosti Heydrichova pohřbu účastní i další významné osobnosti nacistického systému. Hostem státního ceremoniálu je i český prezident Dr. Hácha, kterého Hitler vítá podáním ruky. Obřadu se účastní Heydrichovi dva synové, ale ne jeho vdova.
Osud vesnice Lidice je nyní zpečetěn. Dne 9. června v 19.45 hodin K. H. Frank telefonoval z Berlína do Prahy s následujícím rozkazem: „...na základě jednání s Vůdcem se má s obcí Liditz (německé označení) naložit ještě téhož dne takto...
V noci na 10. června byla obec Lidice obklíčena a její obyvatelé byli zajati. Protože mnozí z nich byli na noční směně v kladenských dolech nebo hutích, byli zatčeni při ranním návratu domů. Z Lidic se nikdo nedostal. Pouze dvěma mužům se podařilo uprchnout. Schovali se v lese u Ziwoklacu. Jeden z nich se ukryl u lesníka, který ho prozradil a předal četnictvu.
Za Horákovým statkem bylo shromážděno 184 mužů (podle jiných zdrojů 173), kteří byli v časných ranních hodinách zastřeleni, o něco později následovalo 15 členů Horákovy rodiny, kteří již byli zatčeni, včetně sedmi žen. Nejmladší oběti bylo 14 let. Popraven byl také 73letý kněz, slepý muž a otec osmi dětí.
Odpoledne 10. června 1942 bylo z Malé pevnosti (věznice gestapa v Terezíně) odvezeno 30 vězňů do Lidic. Museli mrtvé svléknout a vyndat jim z kapes všechny osobní věci. Všechny tyto věci byly odvezeny na úřadovnu gestapa v Kladně. Ani zde nebyly nalezeny žádné důkazy o spojení Lidic s atentátem na Heydricha. Vězni z Terezína museli také vykopat hromadný hrob, do kterého byly pohřbeny oběti poprav.
Přeživší z terezínské věznice gestapa vypráví:
„Masový hrob muselo vykopat 30 vězňů z koncentračního tábora Terezín. Zavedli nás do napůl spálené zahrady statku. V tu chvíli se ve mně všechno zhroutilo. Nikdy v životě na to nezapomenu. Ležely tam děti, postřelení muži, bělovlasý stařec s očima dokořán otevřenýma hrůzou. Byl to hrozný pohled."
Ženy a děti byly odvezeny z Lidic do Kladna a poté deportovány do koncentračních táborů. Mnoho žen bylo posláno do Ravensbrücku. Byly jim odebrány děti. Mnoho dětí bylo deportováno do tábora Gneisenaustraße v Lodži/Litzmannstadtu. SS-Obersturmbannführer (podplukovník) Krumey podává hlášení svým nadřízeným na Hlavním úřadu říšské bezpečnosti v Berlíně:
„Dne 13. června dorazilo do Litzmannstadtu v rámci známé akce 88 osiřelých dětí z obce Liditz. Tento transport oznámil velitel Bezpečnostní policie a SD v Praze. FS (telex) podepsal SS-Obersturmbannführer Fischer. „Vzhledem k tomu, že nebylo učiněno žádné další opatření týkající se místa pobytu těchto dětí, žádám o vydání příslušného příkazu. Informoval jsem IV B 4 (Eichmannův úřad, který byl organizačně odpovědný za „konečné řešení židovské otázky" - pozn. autora) o předání těchto dětí s tím, že jsou určeny ke zvláštnímu zacházení. Mezitím RuS vyřadila sedm dětí, které byly vhodné k poněmčení." V řeči SS „zvláštní zacházení“ znamenalo vraždu dětí.
Zbývajících 81 dětí z Lidic bylo 2. července 1942 převezeno do koncentračního tábora Chelmo/Kulmhof, kde byly zavražděny v plynovém voze.
Ze 104 dětí z Lidic bylo 87 zavražděno v koncentračních táborech nebo zemřelo v dětských domovech. Marie Hanfová, jedno ze sedmi dětí, které byly uznány za vhodné k poněmčení, později vypovídala (jako sedmnáctiletá) jako svědkyně před Norimberským tribunálem:
„Přišla jsem do jedné rodiny v Dessau. Zaplatili za mě. Viděl jsem, jak žena, která mě vyzvedla, dala správkyni 50 RM a ta to potvrdila. Pracovala jsem jako služebná. Ta žena byla ochrnutá, a tak jsem sloužila u ní. Musela jsem chodit do školy, učit se německy a dělat všechny domácí práce (Marii bylo tehdy 13 let). Byla jsem také adoptována a přejmenována na Margot Richterovou. Můj bratr byl také v německé rodině. Ale nechtěl se učit německy a byl poslán zpět. Do konce války prošel jedenácti různými tábory. Moje sestra byla také v německé rodině. Dostala však doklady a mohla se vrátit domů. Vyprávěla mi, kde jsem byla. Tak ke mně přišly ženy z Lidic, které mě v listopadu 1945 přivedly domů. Můj bratr se vrátil na vánoce. Tehdy mu bylo sedm a čtvrt roku. Takže jsme byli zase všichni tři pohromadě. Naše matka zemřela v koncentračním táboře Ravensbrück. Náš otec tam leží v hromadném hrobě."
Vězni z terezínské věznice gestapa byli nuceni hnát dobytek z obce Lidice do Malé pevnosti v Terezíně. V hospodářském křídle byly umístěny krávy, koně, kozy, ovce a prasata, které vězni chovali pro rodiny SS. Všichni psi ve vesnici byli zastřeleni a jejich cennosti zabaveny.
Lidice nejsou ojedinělým případem. Osud vesnice sdílela i další místa v Evropě: Servias v Makedonii, Kandanos na Krétě, Oradour sur Glane ve Francii a mnoho míst v Polsku a Rusku.
Již 12. července 1942 přijala americká obec Stern Park Gardens/Illinois název Lidice a další místa ji následovala. Čechoslováci v zahraničí, němečtí antifašisté - mezi nimi i Thomas a Heinrich Mannovi -, horníci ze severního Staffordshiru, ale také obyvatelé Coventry, které chtěla Hitlerova Luftwaffe vymazat, provolávali: „Lidice budou žít!“
A Lidice žijí! Dne 10. června 1945 rozhodla československá vláda o obnově obce Lidice. Na kopcích nad zničenou vesnicí byl postaven nový domov pro přeživší a navrátivší se ženy a děti. Dnes se památník nachází v údolí Lidic a je obklopen velkou růžovou zahradou, v níž rostou růžové keře z 25 zemí světa.
Autor této zprávy pracoval v letech 1966-1969 v areálu Památníku Lidice se skupinou dobrovolníků z Aktion Sühnezeichen Friedensdienste a Evangelische Industriejugend/Berlin. Tehdejší starostka obce Marie Jarošová přežila koncentrační tábor Ravensbrück. Především to byla ona, kdo umožnil dobrovolníkům pracovat v letních měsících v Mezinárodní růžové zahradě v Lidicích tím, že se přimlouvala u příslušných ministerstev.
Pohřební tým Lidice
V létě 1942 došlo k osudovému propojení mezi událostmi v Lidicích a Židy žijícími v terezínském ghettu:
„Dne 10. června Seidl (velitel ghetta, pozn. autora) nařizuje, že 30 mladých mužů má být okamžitě vybaveno lopatami, rýči a podobně a mají být v pohotovosti..... Odpoledne přijede nákladní auto se Seidlem a dvěma četníky, naloží 30 mužů a odjede s nimi. Nikdo neví, kam a proč. Asi po dni a půl se skupina vrací vyčerpaná, se zakrvácenýma rukama a mozoly. Jsou zcela apatičtí, neodpovídají na žádné dotazy, které jsou jim adresovány, a... usínají. Seidl jim přikázal, aby neříkali, kde byli a co zažili. Tajemství nelze dlouho skrývat.... Po několika hodinách cesty dorazili muži do hořící vesnice obklopené esesáky. Dva četníci dál jít nesmějí. Seidl se ujímá vedení s několika esesáky. A nyní začíná práce. Pod Seidlovým karabáčem byl vykopán masový hrob. Bez přestávky, bez jídla, pod neustálými výhrůžkami a ranami bičem pracovali 36 hodin. Kvůli osvětlení se v noci zapalovaly ohně z nábytku, dveří apod. Těla jsou v hrobě o rozměrech 12 x 9 metrů, hlubokém 4 metry, nejprve uložena jedno vedle druhého, ale později jsou do něj jednoduše vhozena. Obětem seberou boty, oblečení i obsah jejich kapes. Peníze mizí v kapsách SS. Nyní se do ní sype vápno a nakonec opilí esesáci a gestapáci, kteří z nalezených zásob uspořádali veselou hostinu, hodí dovnitř dva zastřelené psy. Ovce, kozy, husy a další dobytek byly z Lidic nahnány do terezínského ghetta."
Lidické ženy v Malé pevnosti
12. června 1942 bylo 184 žen z obce Lidice odvezeno v krytých nákladních autech na kladenské nádraží a nahnáno do čekajícího osobního vlaku. Vlak odjel za přísných bezpečnostních opatření. Ženy se domnívaly, že budou poslány do nějakého externího tábora a na konci cesty se opět setkají se svými muži a dětmi. Nevěděli, že jejich manželé a synové byli zavražděni a děti odvezeny do ghetta v Lodži.
Ženy byly poslány do Ravensbrücku, ženského koncentračního tábora. Ne všechny přežily.
Dne 12. června bylo 7 mladých žen s dětmi do jednoho roku odděleno od ostatních žen s příslibem, že zůstanou společně se svými i všemi ostatními dětmi. Ve skutečnosti jim byly děti ještě téhož večera odebrány a poslány do Státní porodnice a ústavu pro péči o děti II. Německé kliniky v Praze, kde byly následující den zaregistrovány. Pavel Horešovský, ve věku 16 dnů tehdy nejmladší dítě, má výpis z příjmu pod č. 3843/42, „Bez matky" je podtrženo tučně.
Sedm matek však bylo okamžitě převezeno do takzvané Malé pevnosti Terezín, která sloužila jako vězení gestapa. Krátce před příchodem lidických žen bylo v této věznici zřízeno ženské oddělení. O přijetí lidických žen v Malé pevnosti není nic zaznamenáno. Datum přijetí neznáme. Sedm žen již nelze vyslechnout, dotaz na Památník Terezín zůstal zatím bez odpovědi. Olga Horešovská po příjezdu do Ravensbrücku (asi koncem července) řekla, že kozy z Lidic jsou nyní v Terezíně. Olga Horešovská však také slyšela, že všichni muži z Lidic byli zastřeleni. Nikomu to neřekla a nechala si tuto hroznou zprávu pro sebe až do konce války.
viz také
