Výuka židovských dětí v ghettu byla zakázána. Byly povoleny volnočasové aktivity, malování, sport, ruční práce a hry.
„Stačí, když budou umět počítat do sta," shrnul Hitlerovy názory na nadřazenou rasu a podlidi jeden z úředníků Rosenbergova ministerstva, a formuloval tak rozhodující zásadu nacistické politiky. „Každý vzdělaný člověk je budoucí nepřítel. Náboženství jim přenecháme jako rozptýlení. Dostávají jen to nejnutnější jídlo. My jsme pánové, my jsme na prvním místě.“
Celý vzdělávací systém podléhal přísné kontrole německé mocenské sféry. Pro židovskou samosprávu bylo proto nutné tuto kontrolu obejít, aby se nezpronevěřila svým vzdělávacím cílům a zájmům. Řídili se proto zásadou, že intelektuální potenciál dospělých by měl prospívat dětem a že předávání vědomostí a židovské kultury a tradice je jedním z nejvyšších úkolů v ghettu. Shodli se na tom představitelé česko-židovského odboje v ghettu - Jakob Edelstein, Ing. Zucker, Dr. Leo Jagennowitz, Gonda Redlich, Fredy Hirsch, Ing. Miloš Salus, Victor Ullmann, abychom jmenovali alespoň některé. Intelektuální svoboda musela být chráněna a zachována.
Přesto se vyučovalo a každodenní vyučování v domovech (také v dívčím domově L 410) bylo stabilním pilířem denního režimu domova. Specifická situace v terezínském ghettu vyústila v propracovaný systém výuky a péče.
Willy Groag, vedoucí sionistické mládeže a od konce podzimu 1943 vedoucí dívčího domova L 410, to popsal takto: „Většina učitelů patřila k sionistickým organizacím a na druhém místě byly organizace komunistické. Protože však nesměla být promarněna žádná příležitost k podpoře rozvoje dětí nebo jejich specifických talentů a zájmů, byly do vzdělávací oblasti přirozeně zapojeny i nezávislé osobnosti. Nově příchozí, kteří přicházeli pro tuto práci v úvahu, tak byli vedením požádáni, aby na péči o mládež předložili svůj životopis. V závislosti na své odborné kvalifikaci nebo pedagogické praxi pak byli přiděleni do otevřené péče nebo do jednoho z domovů jako pečovatelé nebo pedagogičtí pracovníci. Kromě angažovaných sionistů a komunistů se tak do péče o mládež zapojovaly i výjimečné osobnosti ze všech oblastí - učitelé, profesoři, vědci, umělci.
Děti se pravděpodobně musely učit více než děti v Brně nebo v Praze, protože na české základní škole běžně neučili tak kvalitní učitelé, umělci a profesoři jako v Terezíně. Kromě toho byly učební osnovy v celém protektorátu regulovány a výuka byla prodchnuta nacistickou ideologií. Přestože výuka v Terezíně musela probíhat tajně, děti se učily to, co bylo nacisty zakázáno. Přestože nebylo možné dodržovat řádné učební osnovy, protože děti i učitelé neustále odjížděli v transportech, učení probíhalo stále a mnohé děti mezi sebou skutečně soutěžily o dobré známky. Dagmar Lieblová uvedla, že výuka byla tak dobrá, že po osvobození mohly děti chodit do třídy, do které patřily podle věku,/ (.*/
