z alba významných osobností židovské samosprávy z 1. ledna 1944 viz také Významné osobnosti a Terezínský sborník
Henriette Beck, rozená Falkenstein, se narodila 13. března 1869 v Mannheimu. Byla německou občankou, provdala se za árijce a dvorního radu Dr. Otto Becka, který byl divadelním ředitelem v Bonnu a Mnichově. Poté ovdověla. Od roku 1887 brala Henriette Beck hodiny zpěvu u paní Jachmann-Wagner. V roce 1890 působila jako operní pěvkyně v Kolíně nad Rýnem, v roce 1892 u dvorního divadla v Dessau a od roku 1892 jako koncertní pěvkyně. Mezi lety 1914 a 1918 vedla zařízení pro raněné vojáky. Za své zásluhy ve válce obdržela Ludvíkův kříž. Zemřela v Terezíně 3. ledna 1945.
„12 let byla ředitelkou městského divadla v Bonnu a 9 let lidového divadla v Mnichově. Během světové války vedla lazaret, organizovala četná charitativní dopolední představení v lidovém divadle v Mnichově, kde také zřídila tzv. „Goldstelle“. Pořádala představení v lazaretech, za což byla vyznamenána Ludvíkovým křížem. Vztahy se státním radou Tietjenem, Janningsem, Klöpferem atd. Manželka říšského maršála Göringa byla v letech 1914–15 angažována v divadle manželů. Od té doby se datuje jejich známost, která se projevila také tím, že paní Göringová poslala panu Beckovi k jeho 85. narozeninám v roce 1941 svou fotografii a fotografii svého dítěte.“
„V tomto prostředí jsem potkala veselou paní dvorní radovou Beckovou z Mnichova. Byla žákyní Jachmann-Wagnerové, ve své době oslavovanou operní a koncertní pěvkyni, která byla během 1. světové války vysoce vyznamenána za péči o raněné. Nyní se ocitla zde, daleko od svého reprezentativního bytu ve Widenmayerstraße, poté, co zemřel její manžel, divadelní ředitel a později známý divadelní agent, soudce Otto Beck (....) V táboře byla od dubna 1943 a stále měla dostatek odvahy. Nikdo by neřekl, že jí je 74 let. Její srdečná veselost a ochota pomáhat byly pro její okolí velkým dobrodiním. Když se rozdávaly balíčky, trpělivě čekala, že jeden bude pro ni, ale žádný nepřišel. Byla stále hubenější, stále tišší, až nakonec nemohla ze slabosti ani vstát. V zimě 1944/45 pak přišel balíček. Ze Švédska. Nevím od koho, ani nevím, jestli z toho měla radost, ale vím, že mléčné výrobky, ze kterých jí připravili pudink, nemohla kvůli pokročilému onemocnění střev, které je posledním stádiem před vyhladověním, sníst ani lžičku.
„Když jsem poprvé zase pracovala v domě pro prominenty, tajně zmizela paní dvorní radová Becková do sklepa, aby se vzápětí mrštně vrátila zpátky. „Tady, vezměte si to,“ zašeptala a z její modré domácí zástěry s ramínky přešla hromádka palivového dřeva do kapsy mé pracovní zástěry. „Schovejte to, nemusí to vidět každý,“ poradila mi ještě. Co jsem měla dělat? Paní dvorní radová Becková z Widenmayerstraße v Mnichově pro mě pašovala.“
„O něco slavnostnější bylo rozloučení s padní dvorní radovou Beckovou jednoho mrazivého rána. Ve stejném tanečním, který se zdál být určený jako smuteční síň. Dr. Artur Goldschmidt z Reinbecku v Sachsenwaldu, který se zabýval zájmy evangelických křesťanů, pronesl slova uznání, která ani zdaleka nemohla vystihnout srdečnost zesnulé a její vyrovnanou veselost. Tři surové dřevěné bedny stály úhledně seřazené, údajně to byla ta prostřední. Někdo na ni položil malý věnec z jedlového chvojí, možná Eugeni Gorter, spolubydlící, která se o paní Beckovou starala jako poslední. To by paní dvorní radovou za života potěšilo, ale tady to by to nesměla vlastnit.“
„V polovině ledna, čtyři měsíce před osvobozením, které si tak vroucně přála zažít, milá paní Becková zemřela hlady vedle svého prvního balíku ze Švédska, který dorazil příliš pozdě.“
