Po porážce Polska začala centralizace a deportace Židů ve všech okupovaných zemích. V Himmlerově rozkazu z 8. října 1939 se uvádí, že Židé z protektorátu mají být deportováni do oblasti mezi řekami Bug a Visla. Zpočátku byly akce ještě zmatené a nekoordinované, například v Lublinské oblasti měla vzniknout židovská sídelní oblast. Již v říjnu 1939 byli v okresech Ostrava a Frýdek-Místek evidováni Židé ve věku od 16 do 70 let. Ve dnech 17. a 26. října bylo „dobrovolně“ posláno 1 291 osob do Niska nad Sanem, kde se v „převýchovném táboře“ setkali s Židy z Vídně, Bílince a Katovic. Eichmann byl údajně přítomen odjezdu transportu z Ostravy 17. října i jeho příjezdu do Niska.
21. října zůstalo v táboře údajně jen 400 mužů, ostatní byli hnáni za ruské hranice. Koncem října přijely transporty z Vídně, Těšína, Katovic a znovu (transport z 26. října) 290 osob z Ostravy. Židé byli znovu a znovu vyháněni přes hranice do Ruska. Mnozí z nich zahynuli, někteří v pracovním táboře v centrálním Rusku. Někteří z nich byli později propuštěni z pracovního tábora a vstoupili do československé armádní jednotky generála Svobody. Do Niska byl poslán také Leo Haas a v tomto táboře byli nějakou dobu vězněni pozdější židovští starší Dr. Murmelstein a Edelstein. Tábor neexistoval dlouho. Mnoho z nich zemřelo a uprchlo přes nedaleké hranice do Sovětského svazu (123 z nich se vrátilo do Československa s Rudou armádou). Tábor byl rozpuštěn v dubnu 1940 a přeživší, mezi nimiž bylo 460 z Moravy, byli posláni domů.
Baráky tábora pak sloužily pro volyňské Němce, kteří měli být repatriováni do Říše.
