Pošta v ghettu
o poštovním provozu ve věznici gestapa Malá pevnost
Pošta byla po staletí považována za instituci, která zajišťovala přepravu písemných informací a zpráv. Pošta, která byla po dlouhou dobu jediným komunikačním prostředkem, sehrála významnou roli ve vývoji naší civilizace.
Během holocaustu národní socialisté zneužili její původní funkci a z pošty udělali důležitý nástroj útlaku a nacistické propagandy.
Postupné omezování poštovních služeb postihlo Židy ještě před jejich deportací do ghett a vyhlazovacích táborů. Na základě vládního nařízení o právním postavení Židů v Protektorátu ze 4. července 1939 nesměli být Židé zaměstnáni v žádné veřejnoprávní instituci, včetně pošty. Postiženo bylo velké množství židovských zaměstnanců pošty. Vyhláškou ministerstva financí z 23. ledna 1940 v souladu s devizovým zákonem (vládní nařízení č. 155/1939) byli Židé vyloučeni z hospodářského a společenského života, a tedy i z bank a poštovních spořitelen. Již v roce 1939 museli odevzdat radiostanice a od ledna 1941 byli (až na výjimky) vyloučeni z telefonní služby. Nesměli také používat veřejné telefony. Od 25. srpna 1941 mohli Židé ve městech, jako je Praha, využívat pouze malý, obvykle vzdálený poštovní úřad, a to pouze odpoledne do 17.00 hodin. Od podzimu 1941 začala protektorátní správa vyřizovat poštu pro Židy výhradně na základě pokynů říšskoněmeckých úřadů. Omezení protektorátní pošty se projevila zejména v mezinárodní dopravě, kde již nemohla působit samostatně.
Po odchodu českého civilního obyvatelstva z Terezína se jako poštovní adresa používal pouze německý název, přestože se Terezín nacházel na území protektorátu a od 18. září 1939 bylo pro tuto oblast nařízeno dvojjazyčné úřední poštovní označení.
Za poštovní spojení z ghetta a do ghetta odpovídalo výhradně terezínské velitelství SS a jeho nadřízené úřady v Praze a Berlíně. Odtud byly vydávány veškeré pokyny povolující nebo zakazující písemný styk s vězni a později i zasílání balíků a balíčků, které se vztahovaly nejen na Židy ve smyslu norimberských rasových zákonů, ale na všechny obyvatele protektorátu, kteří byli o pravidlech tohoto poštovního styku informováni prostřednictvím poštovního letáku.
V ghettu to byla židovská samospráva, která jako výkonný orgán plnila pokyny velitelství SS a zřídila poštovní oddělení.
Počet vězňů zaměstnaných v tomto oddělení závisel na rozsahu povoleného poštovního provozu. Zatímco na začátku jich bylo jen několik, po povolení listovní, balíčkové a balíkové přepravy se jejich počet zvýšil na více než 200. V době vzniku židovské samosprávy byl poštovní úřad podřízen III. oddělení vnitřní správy, které vedl Dr. Egon Popper. Dr. Karel Lagus byl vedoucím poštovního oddělení. Toto členění se dělilo na skupinu „Pošta“, která zahrnovala „Poštovní středisko“ a „Cenzuru“, a na „Doručovací středisko“. Doručovací středisko bylo zodpovědné za místní poštu v Terezíně. Po rozšíření ghetta na celou oblast města byly v jednotlivých blocích a budovách zřízeny pobočky (podzim 1942). Struktura pošty se do konce války několikrát změnila. V bloku Q 619 byla zřízena centrála pošty pro listovní styk a pro balíkový styk bylo zřízeno 2. středisko ve druhém sále budovy bývalé zbrojnice (HIV), kde se vydávaly poštovní zásilky. Od 26. března 1943 bylo ve zbrojnici zřízeno také poštovní středisko. V únoru 1943 zde bylo zřízeno také středisko pro vydávání zásilek. V srpnu 1943 se pošta přestěhovala do Parkstrasse 12 a v listopadu 1943 do Hauptstraße 14.
15. dubna 1943 byl vedoucím poštovního úřadu jmenován Philipp Kozower (1894-1945), právník, který byl až do své deportace do Terezína v lednu 1943 členem představenstva Židovské obce v Berlíně a také Říšského svazu Židů v Německu. Zemřel v Osvětimi na podzim roku 1944.
Oficiální jmenování Benjamina Murmelsteina židovským starším 13. prosince 1944 bylo poslední známou změnou na pozicích vedoucích jednotlivých oddělení. Poštovní adresa Moritze Henschela (1879-1946), právníka a posledního předsedy Židovské náboženské obce v Berlíně, který se po deportaci do Terezína stal členem terezínské rady starších, nesla označení E 3 na Hauptstrasse 14. Henschelovým zástupcem byl Leopold Tintner. Listovní poštu E 31 řídil Rudolf Gratum, stejně jako poštovní cenzuru E 3101. Kurt Tintner vedl pododdělení doručovací služby E 3102, Moritz Henschel oddělení balíkové pošty E 32, Mano Fischer pododdělení E 3102 a Dr. Oskar Goetz oddělení kartotéky a kontroly E 3103. V té době pošta zaměstnávala 87 vězňů, mužů i žen, z toho 43 v administrativě a 44 v provozu.
Již 25. listopadu 1941 jednali zástupci Židovské náboženské obce v Praze s SS-Hauptsturmführerem Siegfriedem Seidlem, který byl jmenován velitelem. Omezený poštovní provoz byl nyní povolen pod podmínkou okamžitého zavedení cenzury, která měla zajistit, aby nebyly ohroženy německé zájmy. Zavedl ji již provizorní velitel tábora Sturmbannführer Richard Skarabis. Psát se smělo pouze na pohlednice a německy. Stejná pravidla platila i pro pohlednice zasílané do ghetta prostřednictvím Židovské náboženské obce v Praze.
Od 1. prosince 1941 byl zakázán poštovní styk s výjimkou písemné korespondence mezi úřady. Úřední korespondence musela být podepsána židovským starším a procházela velitelstvím tábora. Zákaz měl platit čtyři týdny, ale byl zrušen až na začátku února. Zákaz se vztahoval i na vnitřní písemnou komunikaci vězňů. Zpočátku nebylo možné zákaz dodržovat, protože terezínská pošta původně zajišťovala nejen služby pro civilní obyvatelstvo, ale také přebírala balíky pro vězně a doručovala jim je prostřednictvím českých četníků. Zásilky byly vězňům doručovány do 24. prosince. Teprve na zásah velitelství SS byly zásilky vráceny odesílatelům.
Od té doby bylo předávání zpráv pro terezínské vězně spojeno s velkým rizikem. Hrozilo jim věznění v Malé pevnosti, později deportace do vyhlazovacího tábora nebo dokonce poprava, jak ukazuje osud 16 vězňů popravených v ghettu 10. ledna a 16. února 1942.
V rámci příprav na deportace byla 9. ledna 1942 v táboře povolena omezená korespondence, aby mohli být přátelé a příbuzní v táboře informováni o blížícím se transportu. Dopisy musely být doručovány otevřeně a psány německy. Dopisy byly přijímány ve dvou po sobě jdoucích dnech od 8:00 do 22:00 hodin a musely být doručeny ve stejný den. Po přesídlení civilního obyvatelstva se místní poštovní provoz omezil na doručování úřední korespondence mezi jednotlivými odděleními židovské samosprávy.
Poštovní provoz s Protektorátem byl na pokyn Adolfa Eichmanna znovu částečně povolen až počátkem roku 1942. Denní příkaz č. 46 z 8. února 1942, vydaný Radou starších, zveřejnil pravidla pro korespondenci.
Psaní z ghetta bylo povoleno pouze na pohlednicích vydávaných židovskou samosprávou. Byla stanovena posloupnost vydávání pohlednic a jejich přijímání na poště. Byli rozděleny do kategorií podle toho, jakým transportem byli do Terezína deportováni >. V nároku na pohlednici se postupně vystřídali všichni vězni. První vyhlášený turnus byl jednou za měsíc a každý vězeň mohl odevzdat německy psanou pohlednici, která směla obsahovat třicet slov a jejíž obsah byl omezen řadou předpisů. O celkové situaci v ghettu, o odjíždějících a přijíždějících transportech, o počtu a organizaci práce vězňů a mnohém dalším se nesmělo nic psát. Tento zákaz byl často porušován, ačkoli karty musely nejprve projít židovským cenzorem a poté německým velitelstvím. Pokud něco shledali nepřípustným, byl potrestán nejen pisatel, ale i židovský cenzor. Pohlednice musela být označena písmenem Z a číslem přiděleným cenzorovi. Odpovědnost nesl cenzor. Odesílatel musel uvést adresu odesílatele v souladu s pravidly, tj. jméno, příjmení, označení transportu, číslo transportu vězně, označení budovy a pokoje.
Pohlednice byly kurýrem odeslány z velitelství SS na Ústřednou pro židovské vystěhovalectví v Praze, kde si je vyzvedli zástupci pražské Židovské náboženské obce (od února 1943 „Rada starších“). Odtud již byly frankovány a odesílány jako jednotlivé nebo hromadné zásilky. Vytištěné razítko upozorňovalo, že příjemci mohou na pohlednici odpovědět pouze prostřednictvím Židovské náboženské obce v Praze. Pohlednice do ghetta musely být psány na stroji nebo hůlkovým písmem. První cenzura proběhla již v náboženské obci.
V květnu 1942 byl poštovní provoz zakázán, protože se údajně zjistilo, že z ghetta byly dopisy pašovány ilegálně. Znovu byl povolen až 16. září 1942 (denní rozkaz č. 205 z 1. září 1942). Toto povolení se však týkalo pouze vězňů, kteří přišli ze Staré říše, Rakouska a Sudet od června 1942, protože jim bylo doma řečeno, že Terezín je místem mírového soužití a zákaz pošty neodpovídá představě, kterou o nich SS vytvářela. Aby se předešlo nepokojům, dostala tato skupina lidí povolení psát. Tato korespondence byla zasílána prostřednictvím Židovské náboženské obce ve Vídni a Říšského svazu Židů se sídlem v Berlíně. Z vězňů z protektorátu mohli napsat pohlednici pouze ti, kteří přišli do ghetta před 10. prosincem 1941.
Od 24. září 1942 si mohl každý vězeň po předložení průkazu totožnosti jednou vyzvednout pohlednici od Rady starších. Omezení počtu slov na třicet bylo zrušeno a bylo možné používat kurzivní písmo, pokud bylo čitelné. Když byly 1. srpna 1943 zavedeny názvy ulic, musely být okamžitě uvedeny v adresních údajích.
Po uvolnění pravidel mohli vězni posílat tzv. dárkové balíčky z lásky - spíše malé balíčky - o hmotnosti do 2 kg, které pošta považovala za listovní zásilku. Vězni mohli na pohlednicích uvést, že jim mohou být takové zásilky zasílány. S novými pravidly vyhlásila židovská samospráva první cyklus přijímání pohlednic. Cyklus se týkal všech vězňů a byl rozdělen do jedenácti etap, v nichž se každý vězeň střídal v odesílání pohlednic. První cyklus trval od 26. září do 7. října 1942. Od května 1943 byl vyhlášen tříměsíční cyklus. Během této doby mohl vězeň posílat pohlednici každé tři měsíce. Vzhledem ke zvýšenému počtu vězňů vydávali pohlednice starší bloku nebo starší budovy.
Tříměsíční cykly byly vyhlašovány do 1. července 1944, poté se opět uplatňoval zkrácený jednoměsíční cyklus, který však byl 30. srpna 1944 prodloužen na osm týdnů.
Prodloužení či zkrácení cyklu nesouviselo ani tak se zásahy SS, jako spíše s provozními problémy a nedostatkem pohlednic.
Židovská samospráva byla nucena vést rozsáhlou evidenci o komunikaci vězňů prostřednictvím pohlednic. Vězni, kteří měli nárok na pohlednice, museli vyplnit formulář. Po cenzuře židovské samosprávy byly pohlednice a formuláře za pomoci starších bloků a budov shromážděny a předány do poštovního střediska. Vězni, kteří zde pracovali, vypracovali přesné seznamy podle místa určení. Vedoucí poštovního střediska sepsal zprávu, kterou spolu s pohlednicemi a seznamy předal židovskému staršímu, který vše předložil veliteli tábora ke schválení s vlastním průvodním dopisem při každodenní „audienci“. Toto obrovské úsilí mělo zabránit tomu, aby vězeň poslal pohlednici neoprávněně.
Zaslání pohlednice mimo pravidelný cyklus bylo možné pouze ve výjimečných případech a židovský starší ji musel předložit veliteli k rozhodnutí. Podobně tomu bylo i v případě korespondence s neutrální nebo spřátelenou cizinou, která byla povolena od 24. září 1942, pokud šlo o úřední korespondenci samosprávy nebo prominentů. V denním rozkaze z 24. září 1942 bylo uvedeno, že tyto dopisy nesmí být dlouhé, obálky musí být bez vložky a odesílatel i adresát musí být při odevzdání jasně vidět. Vězni měli přísně zakázáno mít u sebe dopisní papír. Musel být odevzdán stejně jako peníze, cenné známky atd. a její držení bylo přísně trestáno. Vězni nesměli prostřednictvím Červeného kříže písemně komunikovat s „nepřátelskou“ cizinou.
Od září 1942 probíhalo poštovní spojení s ghettem prostřednictvím Židovské náboženské obce, Ústředny pro židovské vystěhovalectví a velitelství tábora v omezeném rozsahu, ale poměrně pravidelně a s měnícími se podmínkami. Příchod pohlednice oznámila vězni rada starších na formuláři. Vězeň si ji poté vyzvedl v poštovním středisku a potvrdil, že ji převzal. Podobně se postupovalo i u balíčků a později u balíků.
Malé balíčky nemohly vězňům, kteří trpěli nedostatkem potravin a potřeb, výrazně ulehčit situaci, ale i tak pro ně znamenaly mnoho. Balíčky, jejichž adresáti zemřeli nebo byli deportováni, mohla židovská samospráva předat jinému příjemci. Aby se zabránilo podvodům a krádežím, byly pro tuto náhradní dodávku zavedeny speciální průkazy. Jednalo se o „plné moci“, které byly vydávány po smrti vězně na základě dědického řízení (od 16. října 1942 také poštovní plné moci). To znamenalo, že vězeň v transportu mohl svůj nárok na poštovní zásilky, které dorazily později, převést na jiného vězně.
Od ledna 1943 bylo povoleno posílat do ghetta balíky o hmotnosti do 20 kg. Od dubna 1943 povolovala civilní poštovní správa v protektorátu také doručování některých zásilek ze zahraničí, včetně těch, které podléhaly clu a přirážkám. Zásilky se ne vždy dostaly k příjemci, případně dorazily poškozené nebo s redukovaným obsahem. Zpočátku přebírala balíky na nádraží v Bohušovicích skupina vězňů, která pod dohledem dozorců kontrolovala jejich obsah. Bylo zabaveno zakázané zboží, například káva a čokoláda, a mnoho věcí bylo ukradeno. Balíky byly později otevřeny a zkontrolovány ve výdejně balíků za přítomnosti příjemců. K balíkům musel být přiložen seznam. Pokud se příjemce nebo držitel poštovní plné moci nepřihlásil, mohla samospráva předat balík jinému příjemci.
10. července 1943 byly zavedeny tzv. povolovací kolky pro balíky z Protektorátu a napříště byl pro odesílání balíků do tábora nutný velmi složitý postup. O kolek musel vězeň v rámci svého cyklu žádat, a to vyplněním formuláře a jeho odevzdáním na transportním oddělení. Žádost vězně o povolovací kolek byla ověřena a jeho žádosti bylo přiděleno pořadové číslo, pod kterým byla žádost zapsána do seznamu. Židovský starší předložil seznam veliteli tábora a poté byl odeslán na Ústřední úřad do Prahy. Ústřední úřad pak podle seznamu předal Židovské radě starších odpovídající počet povolovacích kolků. Každé z těchto vydání kolků (známé také jako „série“) bylo označeno velkým písmenem. Rada starších pak předala kolky příjemcům v protektorátu spolu s formulářem, na kterém bylo mimo jiné uvedeno písmeno série a číslo kolku. Pražští příjemci si pak museli vyzvednout kolky v Josefstädterstr. 5 (později na adrese Meiselgasse 18). Příjemce byl povinen vyplněné potvrzení neprodleně vrátit Radě starších hl. m. Prahy. Podobně se postupovalo i v mimopražských pobočkách. V pobočkách a v Praze se vyplňovala tzv. konsignace, v níž se zaškrtávalo, zda příjemce kolek obdržel, zda jej odmítl převzít, zda zemřel, zda se přestěhoval do Terezína, zda je ve vězení apod.
Židovská rada starších sestavila na základě všech obdržených formulářů konečný seznam příjemců povolovacích kolků a předala jej Ústřednímu úřadu pro řešení židovské otázky.
Zhruba popsaná cesta byla časově velmi náročná a komplikovaná a byla přísně kontrolována německými úřady. Po zavedení povolovacích kolků již nebylo možné, aby neznámý nebo Němci neregistrovaný odesílatel posílal do ghetta poštu (jak tomu bylo dříve).
Odesílatel nalepil povolovací kolek přímo na balík, který rovněž ofrankoval známkami odpovídající hodnoty. Balík bez povolovacího kolku pošta nesměla přijmout. Balík nebyl vězňovi předán, pokud na povolovacím kolku nebylo razítko přebírající pošty.
Protože systém povolovacích kolků platil pouze pro území protektorátu, bylo od té doby možné posílat zásilky pouze z okupovaných Sudet, čehož bylo párkrát využito.
Povolovací kolky tiskla tiskárna bankovek v Praze v Rosengasse na objednávku Národní banky pro Čechy a Moravu.
Za návrhy byl zodpovědný Bedřich Fojtášek, zaměstnanec tiskárny. Jako předloha zřejmě posloužil originál obrazu malíře Františka Šimbery nebo jeho barevná reprodukce vydaná v roce 1930 v sérii pohlednic. Tisk byl realizován v období od května do července 1943. Kolky byly vyrobeny knihtiskem v zelené barvě z knihtiskové desky, jejíž torzo je dosud uloženo v archivu státní tiskárny bankovek. O počtu vytištěných a vydaných povolovacích kolků neexistují jednoznačné zdroje. Výroční zpráva za rok 1944 uvádí počet 530 811 přijatých balíků a balíčků, ale neuvádí, odkud byly odeslány. Tento údaj samozřejmě zahrnoval i hromadné zásilky potravin.
Ve stejném roce přišlo do ghetta 197 112 pohlednic, zatímco z tábora jich bylo odesláno 191 631.
Výše uvedené údaje o počtu balíků a balíčků se zdají být příliš vysoké, protože podle slov samotných vězňů dorazilo do Terezína jen několik balíků. Předpokládá se, že bylo vydáno celkem 75 000 až 80 000 povolovacích kolků. Židovská samospráva uvedla, že v únoru 1945 obdržela 1 068 balíků, což se zdá být docela blízko pravdě.
Poštovní provoz ve věznici gestapa Malá pevnost
Vězni mohli čas od času dostávat balíky. Mnoho příbuzných posílalo oblečení a jídlo. Zásilky však byly otevřeny ve strážnici, zkontrolovány a v mnoha případech vykradeny. Pouze některé z věcí zaslaných vězňům skutečně dorazily.
Vězni byli izolováni od okolního světa. Jediným legálním spojením byl poštovní provoz. Jednou měsíčně směli poslat pár řádků v němčině na pohlednici. Pohlednice podléhaly cenzuře ze strany dozorčích úředníků. Necenzurované zprávy mohly být předávány pouze pomocí osob z venku v podobě motáků. Pomáhalo zde mnoho obyvatel Terezína.
