Věra Schimmerlingová (rozená Silbinerová) se narodila v roce 1924 v Olmouci.
Dne 4. července 1942 byla deportována do Terezína, kde zůstala až do října 1944. Poté byla deportována do Osvětimi-Březinky, prošla selekcí a 30. října 1944 byla poslána do Flossenbürgu, kde byla nucena vykonávat nucené práce v externím táboře Oederan. Zde zůstala až do 15. dubna, kdy byla jedním z transportů deportována zpět do Terezína, kde ji 8. května osvobodila Rudá armáda. Tábor mohla opustit 7. července 1945.
V rozhovoru s Hansem Joachimem Wolterem na podzim 1999 Věra Schimmerlingová uvedla: „Do Terezína jsem přijela jako 17iletá dívka. Do svých 14 let jsem žila v Olomouci. Obyvatelstvo tvořili Češi, Němci a židovská menšina. Vyrůstala jsem dvojjazyčně, pěstovala blízká přátelství s českými, německými, židovskými i nežidovskými dívkami a navštěvovala české gymnázium. Pak přišla německá okupace zbytku Československa. Poslední školní rok před deportací jsem musela strávit v soukromé škole. Zároveň jsem v letech 1939 až 1941 pracovala v zemědělských podnicích. Okupace Československa německým Wehrmachtem přinesla brzy drastická opatření. My Židé jsme dostali potravinové lístky označené písmenem „J“ s nižšími příděly a směli jsme nakupovat potraviny jen v určitých obchodech. Protože Židé nesměli chodit do kina, museli jsme vymyslet něco, abychom se mohli dívat na film. Měla jsem to jednodušší než některé jiné dívky. Byla jsem blondýna, vypadala jsem „árijsky“, a proto mě národní socialisté často za Židovku ani nepovažovali. Přesto jsme já a moje rodina museli snášet všechna ta ponížení. Poté, co byli všichni židovští pacienti vyhoštěni ze státních nemocnic a umístěni v soukromých domech, jsem se v 16 letech stala pomocnou sestrou. Během této práce jsem se nakazila neotevřenou tuberkulózou a byla jsem léčena židovskými lékaři.
Když bylo prvních 900 Židů z Olomouce a okolí deportováno do Terezína, musela jsem v tomto transportu doprovázet blázny a starat se o ně. Na této cestě se ke mně připojila moje sestra, maminka a babička. Po příjezdu jsme strávili několik dní v „propusti“. Poté jsem byla od svých příbuzných odloučena. Nejdřív jsem dostala práci v Jezdeckých kasárnách: Musela jsem se starat o umírající na ošetřovně a byla jsem obklopena jen starými a nemocnými lidmi. Téměř všichni staří lidé zemřeli v Terezíně nebo byli posláni do Osvětimi, kde byli zplynováni. Můj život změnil zanícený prst. Byla jsem nasazena na práci v zemědělství, mohla jsem pracovat venku a s mladými lidmi a občas krást jídlo, když se dozorci dívali jinam. Nyní jsem bydlela v soukromém domě v ulici přelidněného ghetta v pokoji s několikapatrovými postelemi a mnoha dalšími ženami pohromadě, už si nepamatuji, kolik jich bylo. Občas se mi podařilo setkat se s příbuznými. Také jsem potkala mladého muže a zamilovala se do něj. Ale k intimitám nedošlo, nebyla jsem na to připravená v té všeobecné špíně a neustálé přítomnosti ostatních. V Terezíně bylo mnoho epidemií. Také jsem se nakazila, přežila spálu a žloutenku. Zavšivení jsme se snažili potlačit stříháním vlasů a potíráním petrolejem. Plešatou hlavu pak zakrýval šátek. Když byly moje matka a sestra v roce 1943 deportovány do Osvětimi-Březinky, nebyla jsem ještě zdravá. O šest měsíců později zemřely v plynové komoře. Až dlouho po smrti členů mé rodiny jsem od nich dostal poslední pohlednici z Březinky v roce 1944. Stejně jako většina žen jsem byla i já v roce 1944 deportována do Osvětimi. Byla jsem tam umístěna v baráku s maďarskými Židy a sdílela jsem lůžko s osmi ženami. Teprve zde jsem se dozvěděla o smrti svých příbuzných: „Maminka a sestra vyletěly komínem“. Už jsem nebyla schopna slz. Také jsem zatajila své onemocnění tuberkulózou a zachránila si tak život. Spolu s dalšími ženami jsem pracovala v továrně na munici. Při této těžké práci mi často pomáhali kvalifikovaní němečtí dělníci. Těhotná žena, která s námi jela z Terezína do Osvětimi, nás neustále povzbuzovala. Snažili jsme se ji chránit. Teprve když se těhotenství již nedalo utajit, byla odhalena a pravděpodobně zplynována. Jediné oblečení, které jsme měli k dispozici, byly pruhované šaty, kabát a boty. Nebylo spodní prádlo a punčochy (v Terezíně jsme ještě směli nosit naše civilní oblečení). Obecné hygienické podmínky a zdravotní stav změnily také mnoho tělesných funkcí. Většina žen proto nedostávala menstruaci. Byla to pro nás obrovská úleva, protože jsme neměli ani spodní prádlo, ani hygienické vložky, nemohli jsme si vyprat ani se převléknout, ani se dostatečně umýt. V březnu 1945 jsem byla evakuována v otevřeném železničním vagónu. Když zazněl poplach, dozorkyně SS se schovaly mezi nás vězně. Vrátila jsem se do Terezína, kde jsem potkala několik málo známých. Kvůli vyrážce v obličeji a také kvůli tyfové epidemii v ghettu jsem byla propuštěna až v červenci 1945. Byla jsem sama a nevěděla jsem, kam se obrátit. Zpočátku jsem si našla ubytování u jedné árijské tety v Olomouci. V Brně byla zřízena školní třída, kde jsme mohli dohnat maturitu. Žila jsem tam s bývalými obyvateli Terezína a českými vojáky, oblečení jsem dostala od humanitárních organizací. Po studiích jsem původně chtěla emigrovat do Palestiny, ale když jsem mezi emigranty potkala jednoho muže, zůstali jsme oba v Československu. Dnes žijeme v Praze. Později jsem se znovu setkala také se svým kamarádem z mladých let z terezínského ghetta. Mezitím se také oženil a emigroval do Izraele. Naše dvě rodiny pojí velmi blízké přátelství."
