Tábor Schwarzheide byl externím táborem koncentračního tábora Sachsenhausen. Mezi terezínským ghettem a Schwarzheide existovalo mnoho vazeb. Mnoho vězňů deportovaných z Terezína do Osvětimi bylo posláno do Schwarzheide na nuceně práce (např. Alfred Kantor). Ke konci války byl tábor rozpuštěn a začal pochod smrti do Terezína.
Tábor ve Schwarzheide byl postaven vedle hydrogenačního zařízení Brabag. To se nacházelo asi 50 km severně od Drážďan a východně od dálnice Drážďany-Berlín. Závod vznikl v souvislosti s hospodářskými a vojenskými přípravami na 2. světovou válku.
Již v roce 1934 začaly nacistické úřady připravovat plány, jak přežít navzdory možné hospodářské blokádě. Dne 26. října 1934 spojily koncern IG Farben a podniky hnědouhelného průmyslu své síly, aby společně financovaly výstavbu hydrogenačního závodu ve Schwarzheide. V srpnu 1935 byla zahájena výstavba hnědouhelného benzinového závodu (Brabag), akciové společnosti na výrobu benzinu z hnědého uhlí. Dílo bylo vybudováno mezi obcemi Naundorf a Zschornegosda, jejichž lužickosrbský název byl ve 30. letech 20. století poněmčen na „Schwarzheide“. Závod byl pojmenován „Brabag-Ruhland“ podle železničního uzlu „Ruhland“, města vzdáleného dva kilometry.
První nafta byla v závodu vyrobena v červenci 1936 a první benzin o dva měsíce později. Továrna byla považována za mimořádně důležitý projekt pro válečný průmysl a byla několikrát bombardována Spojenci. První nálet se uskutečnil 28. května 1944, po němž musela být výroba na deset dní přerušena. Druhý nálet 21. června 1944 způsobil takové škody, že výroba musela být přerušena až do 12. července.
Dne 12. června 1944 pak koncern požádal SS o poskytnutí 1000 vězňů, aby mohla být továrna opravena. Vězni měli být využíváni k odklízení trosek, zneškodňování nevybuchlých bomb, nejrůznějším pomocným pracím a stavbě protileteckých krytů.
1. července 1944 bylo ze Sachsenhausenu do Schwarzheide převezeno 7 vězňů, aby připravili výstavbu externího tábora. Tito vězni později zastávali vedoucí pozice ve vnitřním vězeňském managementu: pozici táborového staršího, táborového kápa, písaře hlášení, písaře pro účely nasazení, zdravotníka, skladníka a táborového kuchaře. Všichni byli dlouholetými vězni koncentračních táborů, kteří byli uvězněni za svou politickou činnost.
Paul Bergmann, narozený v Königsbrücku, několik kilometrů od Schwarzheide, byl od roku 1922 členem KPD, v roce 1932 byl za svou politickou činnost odsouzen k šesti letům káznice a následně poslán do koncentračního tábora. Ostatní vězni měli podobnou minulost. Zdravotníci Röder a Bergmann pomáhali, kde mohli, a mnoho vězňů jim vděčí za svůj život.
1. července 1944 přijelo do Schwarzheide 1 000 židovských vězňů z Osvětimi ve věku 17 až 47 let. Objevili se ve vězeňském oblečení v otevřených nákladních vagonech, které hlídali vojáci wehrmachtu. Většina těchto vězňů pocházela z Protektorátu Čechy a Morava. Předtím byli vězněni v Terezíně a poté deportováni do Terezínského rodinného tábora v Březince, kde žili dva až šest měsíců. Tito vězni byli převezeni na základě Vůdcova nařízení z dubna 1944, podle něhož měli být maďarští Židé nasazeni na stavbu leteckých závodů. Toto nařízení bylo později rozšířeno i na další národnosti.
Téměř všichni tito muži ztratili své rodinné příslušníky během likvidace Terezínského rodinného tábora v Březince 11. a 12. července 1944.
Vězni byli ubytováni v barákovém táboře poblíž dálnice. V říjnu 1944 se počet vězňů kvůli hladu a nemocem snížil o 100 a další židovští vězni byli převezeni ze Sachsenhausenu do Schwarzheide. Dne 7. března 1945 tam dorazilo dalších 300 vězňů různých národností ze Sachsenhausenu.
Pracovnímu oddílu velel SS-Unterscharführer Hermann Bleser, 36letý sadista, který svou brutalitou šířil strach a hrůzu a způsobil smrt mnoha vězňů.
Neustále u sebe nosil hůl, kterou vězně nevybíravě bil a zraňoval je na obličeji i na těle. Funkci velitele tábora zastával 52letý SS-Hauptsturmführer Franz Sokol. Tábor byl obehnán dvěma ploty z ostnatého drátu, mezi nimiž hlídkovali esesáci. Čtyři strážní věže byly 24 hodin denně obsazeny strážemi, v noci tábor osvětlovaly reflektory a byly zde instalovány kulomety. Pod strážními věžemi byly bunkry pro jednoho muže, které mohla stráž navštívit v případě náletu. Na druhou stranu byli vězni ve svých dřevěných barácích zcela nechráněni. Strážní patřili k praporu SS z Oranienburgu. Byly posíleny strážemi, které poskytl závod.
Vězni byli biti, aby byli donuceni k vyššímu výkonu.
Vzbudili je v pět hodin ráno a dali jim čtvrt litru náhražkové kávy. Ranní nástup byl v 6 hodin, pak je nahnali do práce v továrně, museli ve 20 samostatných oddílech odklízet suť, zneškodňovat nevybuchlé bomby a kopat jámy pro protiletecké kryty. Vězni museli pracovat za každého počasí, na slunci, v dešti, větru i sněhu a měli k dispozici pouze tenké vězeňské oblečení. Mnoho vězňů onemocnělo zápalem plic. V 10 hodin dopoledne dostali vězni dva tenké krajíce chleba s náhražkou játrové paštiky. Oběd, vždy stejná tuřínová polévka, se rozdával na pracovišti. V neděli dostávali vězni guláš s malým kouskem masa a dvěma bramborami.
Po práci následoval další apel, pak krajíc chleba, kousek margarínu, malý kousek tlačenky a někdy i kousek sýra.
Vězni pracovali nejen ve všední dny, ale také o nedělích a svátcích. Měli jeden půlden volna měsíčně. Během krátké doby třetina vězňů onemocněla na podvýživu a těžkou práci.
Pracovalo se ve dvanáctihodinových směnách, jedna směna přes den, druhá v noci. Z mnoha vězňů na noční směně se rychle stal „Muselman“, tj. byli zcela vyčerpaní a nebyli již schopni vykonávat žádnou práci. Vězně, kteří při práci vyčerpáním zkolabovali, bili obušky, až byli polomrtví. Civilní zaměstnanci v Brabagu hlásili po válce několik takových incidentů.
Když Sověti 23. ledna 1945 překročili Odru a fronta byla od Schwarzheide vzdálena pouhých 130 km, byl vydán rozkaz ke stavbě protitankových překážek. Na obou stranách dálnice byly vykopány zákopy.
Vězni mohli v určitých intervalech psát dopisy nebo pohlednice, které ovšem podléhaly cenzuře. Ti, kteří měli příbuzné, mohli dostávat balíčky v určitých intervalech, ale ne všechny se skutečně dostaly k adresátovi.
14. července 1944 byl zabit vězeň, který chtěl vyměnit prsten za kus chleba. Od července do února zemřelo podobným způsobem 147 vězňů. Od 7. února do 28. února 1945 zemřeli další vězni, takže celkový počet obětí dosáhl 172. Dne 23. února bylo 320 nemocných vězňů naloženo do otevřených nákladních vagónů, které pak dva dny stály na vlečce bez jídla. Mnozí zemřeli. Mrtví byli zpopelněni v Drážďanech a přeživší deportováni do Bergen-Belsenu. V březnu zemřelo 38 vězňů, z toho 28 v důsledku náletů.
Další vězni umírali na pochodech smrti.
Podle amerických zdrojů byl závod napaden 14krát. Zabiti byli především vězni, kteří byli vydáni napospas útokům bez jakékoliv ochrany. Letáky shazované z letadel si vězni předávali ručně. Vězni tak byli informováni o průběhu války.
V únoru 1945 dosáhli Sověti řeky Nisy, asi 60 kilometrů od Schwarzheide. Vězni slyšeli dělostřeleckou palbu. V únoru 1945 se v blízkosti dálnice začalo se stavbou budovy. Dnes víme, že to měla být plynová komora. Společnost BASF nechala budovu v roce 1992 zbourat. 18. dubna překročila sovětská vojska Sprévu. Nyní byl vydán rozkaz k rozpuštění tábora a byl nařízen pochod do Terezína. Vězni, kteří nebyli schopni chůze, měli být převezeni do Sachsenhausenu. Brzy ráno 19. dubna se první sovětské tanky nacházely pouhých 20 km od Kamenze, kde se vězni utábořili. V 5,00 hodin ráno začal pochod pod vedením brutálního esesáka Hermanna Blesera. Vězni, kteří nemohli jít dál, byli nemilosrdně zastřeleni. Kolona se plahočila přes Ruhland a Güterborn do Bernsdorfu a ve večerních hodinách dorazila do Thondorfu, kde se utábořila na noc. V časných ranních hodinách následujícího dne byli vězni hnáni dál. Došli do Langbunkersdorfu, kde strávili noc ve stodole poté, co esesáci zastřelili dalších šest terezínských vězňů.
Sověti obsadili Schwarzheide večer 21. dubna. Vězni byli dále hnáni do Saupsdorfu, kde strávili noc ve stodolách. Dne 23. dubna pak byli vězni hnáni přes českou hranici do Krásné Lípy. Stále znovu byli svévolně stříleni. Dne 24. dubna bylo u hřbitovní zdi v Chřibské zastřeleno 13 vězňů, deset dalších zemřelo vyčerpáním. Esesáci už zřejmě nevěděli, co s vězni dělat, a hnali je zpět do Varnsdorfu, kde byl jeden vězeň za pokus o útěk oběšen, zatímco ostatní museli přihlížet. Ve Varnsdorfu byli vězni deset dní zavřeni ve staré přádelně bavlny bez jídla. Dalších 14 mužů zemřelo vyčerpáním, jiní byli zabiti. Dne 5. května esesáci oddělili 220 nežidovských vězňů a odvezli je směrem na Nový Bor. Zde byli osvobozeni až 10. května nedaleko Skalice u České Lípy. Asi 300 vězňů bylo ve Varnsdorfu naloženo na otevřené nákladní vozy a odvezeno směrem do Čech. Tento vlak dorazil 7. května večer do Litoměřic. Z nádraží byli přeživší hnáni do Terezína.
Celkem při těchto pochodech smrti přišlo o život asi 660 až 680 lidí.
