Na rozdíl od rituálních židovských sňatků nebylo v ghettu Terezín možné vstupovat do občansky platných manželství. Pokud to nebylo možné, bylo od 21. března 1944 povoleno podávat „manželské prohlášení“ na „matrice“*, které židovské úřady v táboře uznávaly jako manželství. Pokud nebylo možné splnit požadované formality, bylo možné uzavřít „společenství osudu“, které se zapsalo na „oddělení pro transporty“. Tato společenství měla význam pro „zařazení do transportů“. Před 21. březnem 1944 bylo možné do „rodinného registru“ zapsat „společné soužití“ a „zasnoubení“, což bylo rovněž důležité pro „zařazení do transportů“. Právně platné „rozvody“ nebyly možné. Od 21. března 1944 byla přípustná prohlášení, která v případě deportace jednoho z manželů vyjadřovala vzdání se námitky „rozdělení rodiny”. Tomu se říkalo „rozvod“.
Na základě rozhodnutí pražského okresního soudu z 11. listopadu 1947 byly rituální sňatky v ghettu Terezín později uznány jako legální manželství podle československého práva.
* Matika – rakouský a český výraz pro matriční úřad, pododdělení samosprávy.
