Historie Památníku Terezín

Dne 6. května 1945 rozhodla československá vláda o vybudování památníku národního utrpení v areálu Malé pevnosti Terezín. Slavnostní otevření „Muzea utlačování“ (dnešní Muzeum Malé pevnosti) se konalo 11. června 1949. Od tohoto dne zde probíhá výstava pořádaná Vojenským historickým ústavem, jemuž bylo muzeum po technické stránce podřízeno. Ještě v roce 1949 byl památník převeden z působnosti ministerstva vnitra na Okresní národní výbor v Ústí nad Labem. Nyní přibyl k památníku i Národní hřbitov, o který do té doby pečoval samostatný terezínský spolek. Do památníku byl nyní přidružen také židovský a ruský hřbitov a krematorium. Přidružena byla také část břehu řeky Ohře, kde byl na podzim 1944 na příkaz SS do řeky naházen popel téměř 22 000 zesnulých. Vchod do podzemního koncentračního tábora „Richard“ a krematorium v Litoměřicích byly přidruženy až v 60. letech.

V padesátých letech byli zaměstnanci a vedení památníku zcela přetíženi, protože nebylo jasné, jaké úkoly mají plnit a jakým způsobem bude jejich činnost materiálně zabezpečena. Jedním z hlavních problémů bylo začlenění památníku do systému režimní propagandy. Již v roce 1952 byl formulován záměr vytvořit v Terezíně stálou expozici, která by připomínala utrpení židovského národa. Pro realizaci tohoto projektu se ve městě našel objekt, nakonec však bylo rozhodnuto umístit výstavu jako jednu z dalších v Malé pevnosti. Vzpomínku na židovské ghetto bylo totiž velmi obtížné integrovat do běžných politických schémat té doby. Bylo zkrátka problematické prezentovat komplikovanou realitu ghetta jako výraz třídního boje nebo jako součást komunistického odporu proti německému národnímu socialismu. Vzhledem k zahraničněpolitické roztržce s Izraelem a vnitropolitickým problémům byla prezentace židovského utrpení v době nacismu nežádoucí. Veškerý nekomunistický odpor proti nacistickému režimu byl utajován. Neschopnost nadřízených orgánů vedla k nedostatečnému technickému vybavení památníku a nízké odborné úrovni muzejní práce.

Teprve ve druhé polovině 60. let, kdy správu památníku převzal Severočeský krajský národní výbor, došlo k pozitivnímu obratu, zřejmě i proto, že se iniciativy chopili odvážní ředitelé jako Dr. Miroslav Gríša a Miroslav Pávek. Nyní byly položeny základy pro vědecký výzkum, dokumenty byly shromažďovány, katalogizovány a zajišťovány. Začala fungovat knihovna, archiv a fotolaboratoř, byly nabízeny prohlídky pro skupiny návštěvníků a do výstavní činnosti byli zapojováni umělci, kteří byli režimu nakloněni, ale i umělci, kteří režim kritizovali.

Také díky pomoci německých dobrovolníků z organizace Aktion Sühnezeichen a Evangelické průmyslové mládeže byly zahájeny přípravné práce k vybudování památníku v kolumbáriu. Z Pražského jara v té době profitovali všichni. Bylo jen přirozené, že se právě v těchto letech znovu objevila poptávka po stálé výstavě dokumentující život v ghettu. Sovětská okupace v srpnu 1968 a následná „normalizace“ všechny tyto naděje a přístupy pohřbily. Veškerá činnost památníku byla podřízena ideologickému schématu, včetně maskovaného antisemitismu, který praktikoval stát a komunistická strana.

V Terezíně nebylo možné zřídit muzeum ghetta, ale zaměstnanci památníku shromažďovali materiály o ghettu, rozvíjeli historický výzkum a Dr. Munk, od roku 1990 ředitel památníku, musel v roce 1998 uznat, že rychlé

dokončení stálé expozice v současném Muzeu ghetta by nebylo možné bez těchto přípravných prací zaměstnanců památníku v sedmdesátých a osmdesátých letech.

Ředitel Pávek již dříve navrhl zřídit v bývalé terezínské škole (chlapeckém domově) muzeum ghetta, tento projekt však v rámci „normalizace“ ztroskotal. Nepohodlní lidé jako Pávek byli zbaveni vlivu. Ve staré škole však byla zřízena „Stálá expozice dějin Sboru národní bezpečnosti a revolučních tradic Severočeského kraje“, pravděpodobně také proto, aby muzeum ghetta nebylo nutné formálně zakázat.

V průběhu roku 1989 byla budova za pomoci mladých lidí z domova mládeže >Putenhof vyklizena. V domě bylo mimo jiné umístěno odposlouchávací zařízení; příslušníci Státní bezpečnosti zde slavili své večírky.

Byla založena Terezínská iniciativa, organizace terezínských vězňů, která se vehementně zasazovala o zřízení muzea ghetta.

Bylo nesmírně obtížné přesvědčit státní orgány o jeho potřebě a ještě obtížnější získat finanční prostředky. V říjnu 1991 bylo muzeum konečně slavnostně otevřeno za přítomnosti izraelského prezidenta Weizmanna. Mladí lidé z domova mládeže >Putenhof se otevření také zúčastnili.

Od té doby byla práce památníku podporována vědeckým poradním sborem, byly navázány kontakty s památníky v Německu a Polsku a vedle výzkumné práce byla podporována i práce pedagogická.

Velké problémy se vyskytly také v Malé pevnosti. Budovy vyžadovaly rekonstrukci a kanalizace a zásobování vodou byly v katastrofálním stavu. Příkopy kolem pevnosti zarostly a kořeny stromů zničily základy. Velká část venkovních objektů již byla zničena. Dobrovolníci z domova pro děti a mládež >Putenhof v uplynulých 14 letech vykáceli stromy v těchto příkopech. Části příkopů byly vyčištěny a opatřeny odvodňovacími příkopy.

V 90. letech byl v zahradě Muzea ghetta slavnostně otevřen „Park terezínských dětí“. Následovala výstava na IV. dvoře o době Malé pevnosti v letech 1945 až 1947 (internační tábor pro Němce). V roce 1997 bylo v Magdeburských kasárnách, která armáda vyklidila a předala je ministerstvu kultury, zřízeno Mezinárodní místo setkávání, kde se mohou ubytovávat skupiny návštěvníků a pořádat semináře jak pro mládež, tak učitele. V prvním patře se nacházejí výstavy „Hudba v ghettu“, „Výtvarné umění v ghettu“, „Literatura v ghettu“ a „Divadlo v ghettu“. V podkrovním prostoru je divadlo. V roce 2001 bylo otevřeno kolumbárium jako památník a deset let stará stálá expozice v Muzeu ghetta byla nahrazena novou. V současné době bylo vydáno velké množství publikací dokumentujících život v ghettu a bylo navázáno mnoho mezinárodních kontaktů.

Srpnová povodeň v roce 2002 zničila velkou část zařízení a expozic. Do léta roku 2004 bylo vše opraveno (kromě krematoria). Zaměstnanci památníku odvedli nesmírný kus práce. Mladí lidé z domova pro mládež >Putenhof vybrali o Velikonocích roku 2003 peníze a zasadili 3 000 růží na zničeném Národním hřbitově.

V památníku dnes pracuje téměř 100 lidí, včetně mnoha důchodců, kteří si péčí o četné výstavy přivydělávají. Restaurace, kiosky na parkovišti i samotné parkoviště byly zprivatizovány.

Počet návštěvníků v posledních letech (s výjimkou roku povodní) neustále roste a Terezín se stal mezinárodně známým.