V Německu se o „deportaci“ nesmělo oficiálně hovořit. Oficiálně se používaly termíny „odchod“ nebo „evakuace“, v případě Terezína však „změna bydliště“. Osoby starší 65 let byly od června 1942 většinou posílány do Terezína. Váleční invalidé, vyznamenaní účastníci světové války včetně žen a dětí, poloviční Židé označovaní jako „Geltungsjuden“ (Židé s právem na občanství), židovští rodiče míšenců, různé privilegované osoby, mezi nimiž byli i významné osobnosti a členové „Reichsvereinigung“ (Říšského svazu). Než se začali posílat říšští Němci do Terezína, bylo na příkaz „dozorčího úřadu“ pro „Reichsvereinigung“ zřízeno „zvláštní konto H“. Na tento zvláštní účet u bankovního domu Heinz Tecklenburg [&] Co v Berlíně, který byl pod kontrolou Hlavního říšského bezpečnostního úřadu, musela většina Židů deportovaných do Terezína od roku 1942 převést svůj movitý majetek, zejména cenné papíry, bankovní účty a hypotéky. To se dělo formou „smlouvy o koupi domova“, která musela být s „Reichsvereinigung“ uzavřena. Takto převedené hodnoty musely být prodány a výtěžek převeden na účet „Vystěhovaleckého fondu pro Čechy a Moravu“ u České unijní banky v Praze.
Lidé, kteří byli k uzavření těchto smluv donuceni, to chápali jako jakousi „starobní péči“ a pevně věřili, že si tím zachránili život a unikli deportaci na východ.
Od června 1942 přijížděly do Terezína první transporty z Berlína, Mnichova, Kolína nad Rýnem a Vídně. Jednalo se převážně o staré, unavené, většinou křehké, dokonce na smrt nemocné lidi. Pocházeli z pečovatelských domů a sběrných táborů a někdy si ani nestačili pořádně sbalit zavazadla. Cesta do Terezína často trvala několik dní a při příjezdu byli často zcela zanedbaní, špinaví a polomrtví hlady. Někteří neměli ani žádné jídlo na cestu. Byli mezi nimi 70- až 80letí lidé, fyzicky i psychicky zničení, neschopní jakéhokoli rozhodnutí. Tito lidé, vychovaní v „pruském“ pořádku, byli snadno oklamatelní, protože si neuvědomovali, že tento řád již dávno ztratil svou hodnotu. Při tom všem, co jim bylo nalháno, neměli žádné podezření. Řekli jim o „lázeňském městě Terezín“, „říšském domově důchodců“, „lázních Terezín“, a tak si s sebou vzali rodinné památky, záclony, vázy, pár doutníků a oblečení, které by bylo vhodné pro dovolenou, ale ne pro život v ghettu. Chyběly jim věci nezbytné k životu, deky, teplé oblečení, věci na praní, lžíce a nádobí, věci, které byly v Terezíně nezbytné k přežití.
Nyní stáli na nádraží v Bohušovicích, kde na ně křičeli příslušníci SS, četníci a Židé z oddělení transportů, a museli, zcela vyčerpaní, vyrazit na pochod do ghetta. Příchozí se již na nádraží nebo později ve „šlajsně“ ptali, zda dostanou jednolůžkový nebo dvoulůžkový pokoj a zda budou mít výhled na jezero. Předložili potvrzení o velkých částkách peněz (až 500 000 říšských marek), za které si koupili doživotní pobyt v Terezíně včetně stravy. Nyní byli okradeni o svůj poslední majetek, někdy si mohli ponechat příruční zavazadla, a byli rozděleni do dusných, vlhkých kasemat. Umírali jako mouchy, oběti velkého podvodu.
