Po svém útěku nebo vyhnání z Palestiny žili Židé ve všech částech tehdy známého světa: v zemích Blízkého a Středního východu, v severní Africe, ve středomořských zemích, v Německu a Anglii. Všude v římských provinciích vznikaly židovské komunity. V údolí Rýna jsou židovské komunity zmíněny v písemných pramenech již ve čtvrtém století. Židům se zde říkalo „Mamentes“, tedy těm, kteří zůstali. Židé v Německu si říkali „Aškenázové“, což znamenalo Němci, na rozdíl od „Sefardů“, kteří žili ve Španělsku. V Mohuči, Špýru, Wormsu, Řezně a dalších městech jižního a západního Německa se rozvinuly vzkvétající židovské komunity, které zpočátku žily se svými křesťanskými sousedy v míru.
Když se v následujícím textu pokusím vysvětlit historickou nenávist vůči Židům, budu se zabývat nenávistí, která byla vůči Židům projevována v evropských a křesťanských zemích.
Protižidovské zákony existovaly již v nekřesťanském Římě. Hadrianus uvalil na Židy omezující zákony a „omezil“ jejich náboženskou praxi. V Římě byli Židé známí jako buřiči. Nenávist vůči Židům a židovskému náboženství rostla úměrně s tím, jak křesťanské církve v evropských zemích získávaly na vlivu a moci. Nenávist vůči Židům dosáhla v křesťanských zemích prvního vrcholu v 10. století během křížových výprav. Vzkvétající židovské komunity v Porýní byly rozbity, vypleněny, lidé byli zabiti nebo nuceni ke křtu. Docházelo k desítkám tisíc obětí a mnozí křižáci se vrátili domů bohatí, aniž by vůbec dosáhli Svaté země, kterou chtěli osvobodit.
Nenávist vůči Židům ve středověku lze vysledovat až k několika jasně rozpoznatelným kořenům:
1. Náboženské motivy nenávisti vůči Židům
Pro mnoho křesťanů byli (a jsou) Židé vinni smrtí Ježíše Krista na kříži. Obvinění z „vraždy Krista“ se táhlo celým středověkem a během křížových výprav vedlo k krvavým masakrům v židovských komunitách střední Evropy, a to navzdory varováním některých světských vládců a duchovních hodnostářů.
Mnoho zákonů, které omezovaly život židovského obyvatelstva ve středověku, vycházelo z iniciativy křesťanských církví a bylo prosazováno světskými vládci z náboženských důvodů. Fanatičtí duchovní kázali během křížových výprav nenávist k Židům. Židovská komunita v Trevíru, jedna z nejstarších v Německu, byla vypleněna pod heslem: „Kdo zabije Žida, tomu budou odpuštěny jeho hříchy.“ Pierre de Cluny, opat kláštera, z něhož pocházel i papež Urban, dal zbožným mužům na cestu motto: „Je zbytečné bojovat proti nepřátelům naší křesťanské víry v cizině, když tito Židé, kteří jsou horší než muslimové, mohou beztrestně urážet našeho Pána Ježíše Krista v našich městech.“ Kamkoli křižáci přišli, vtrhli do synagog, rozbili kultovní předměty a zabili všechny Židy, kteří se jim postavili do cesty. Ve Špýru jich bylo jedenáct, ve Wormsu již 800 a v Mohuči daleko přes 1 000 mužů, žen, dětí, starců a nemocných. Vykradli hroby, nahé mrtvoly vyhodili na ulici, vyplenili domy a to, co nemohli odnést, rozbili nebo spálili. Stalo se tak kolem Velikonoc roku 1096 ve znamení kříže. Přitom se přehlédlo, že židovství je neoddělitelně spojeno s naukou o spasení křesťanství. Nový zákon je bez Starého zákona nepředstavitelný. Starý zákon je však příběhem izraelského národa s jeho Bohem, který je také Bohem křesťanů, a tato stará smlouva mezi Bohem a jeho lidem nebyla nikdy zrušena.
Ježíš sám byl Žid. Žil mezi Židy a v judaismu. Opakovaně zdůrazňoval, že nepřišel porušit (židovský) zákon, ale naplnit jej. Podle historických pramenů byl Ježíš jako vzbouřenec odsouzen a popraven římskou okupační mocí. Vzbouřenci byli Římany ukřižováni, před Ježíšem i po něm zemřely tisíce lidí.
Církev a papežství se nikdy nesmířily s tím, že židovský národ, národ Starého zákona a také Ježíšův národ, neopustil svou tradiční víru a nestal se křesťanským, nenechal se pokřtít. Proto nalézáme antisemitské prvky již v evangeliích, protože lidé, kteří evangelia psali, byli jako „misionáři“ na cestách ve svém židovském prostředí a byli rozhořčeni, že v judaismu našli tak malou odezvu na svou novou nauku o spáse. Postoj papežství i světské moci nikdy nebyl jednotný. Touha vést Židy „k pravé víře“ byla často důvodem pro schvalování divokých pronásledování Židů. Často však byly činy církevních a světských vládců určovány také chamtivostí a touhou po moci. Mnoho Židů si muselo život vykoupit křtem nebo vysokými peněžními obnosy.
Část takzvaných „německých křesťanů“ se během třetí říše pokoušela prosadit tabuizaci Starého zákona. Protesty, zejména ze strany členů Vyznávající církve, tomu zabránily. Že obvinění z vraždy Krista je i dnes stále velmi rozšířené, dokazuje film „Umučení Krista“ produkovaný Melem Gibsonem, který se od roku 2004 promítá v kinech.
2. Pověrčivost
Pověrčivost je dalším důvodem nenávisti vůči Židům, která panovala ve středověku. Židé byli cizinci, lidé, kteří vyznávali zvláštní zvyky, byli tajemní, prostě jiní.
Židé byli cizinci, lidé, kteří měli podivné zvyky, byli tajemní, prostě jiní. Středověký svět, který byl obzvláště vnímavý k mystickým výkladům, vždy hledal vysvětlení pro nepříznivé jevy, jako byly epidemie (např. mor), hladomory, neúrody, požáry, nevysvětlitelné přírodní jevy (např. zatmění slunce), záhadné vraždy, války, nevyléčitelné nemoci atd. a vše bylo rychle přičítáno cizincům, nekřesťanským, tajemným osobám, tedy Židům. Následkem toho bylo upalování čarodějnic a krvavé pogromy. Středověký Žid se stal obětním beránkem za vše a byl krutě pronásledován. K těmto pogromům docházelo často spontánně a nebyly předvídatelné. V Polsku a Rusku se takové pogromy konaly ještě na počátku 20. století a Židé byli často vydáni na milost a nemilost lidovému hněvu, aby se zakrylo selhání politiků a vládců. Židovské náboženství vyžadovalo vlastní životní zvyky, vlastní svátek, šabat (sobota), vlastní formu bohoslužby, speciálně připravená jídla, vlastní a zvláštní účesy a vousy. Slavili jiné svátky. V oblasti zvyků a víry, která měla zejména ve středověku zvláštní význam, se Židé izolovali od svých křesťanských spoluobčanů, i když se jinak do městského života začleňovali. To vzbuzovalo nedůvěru a vytvářelo prostor pro pomluvy. Pověrčivý lid byl až příliš ochoten podezřívat židovské spoluobčany z tajemných rituálů zplození zla. Židé tak byli obviňováni z rituálních vražd a tisíce z nich byli zabiti. Byli obviněni z rouhání, vyhnáni a vražděni, jak bylo ještě do roku 1968 možné vidět na kostelních oknech v Deggendorfu ze čtrnáctého století.
3. Ekonomické motivy
Křesťanům bylo podle evangelia zakázáno účtovat úroky z půjčených peněz. To však ve středověku odporovalo ekonomickým požadavkům, protože ani v té době nebyly peníze na investice vždy k dispozici v hotovosti. Obchodníci, řemeslníci, kupci a stavitelé si museli peníze půjčovat, museli si brát úvěry. A kdo by půjčoval peníze zadarmo? Církev, kláštery, ale i světské vládce opakovaně porušovaly tento zákaz a tajně provozovaly lichvu (kanonický zákaz úroků).
Život Židů ve středověku byl velmi omezený mnoha restrikcemi. Židé nesměli nabývat ani vlastnit pozemky, nesměli být členy žádného cechu, tedy nesměli vykonávat žádné řemeslo, a cechy přísně dbali na to, aby se toto nařízení dodržovalo. Židé nesměli zastávat veřejné funkce, nosit zbraně a na mnoha místech platila zvláštní pravidla pro oblečení. Židé museli žít v oddělených obytných oblastech, takzvaných ghettech, a byli vystavováni stále se zvyšující daňové zátěži. Kvůli všem těmto omezením se Židé, pokud chtěli ekonomicky přežít, museli obrátit k obchodu a půjčování peněz.
To, co bylo křesťanům podle kanonického práva zakázáno, bylo Židům povoleno, aby se na jedné straně napravil stávající nedostatek peněz a na druhé straně aby bylo možné Židy vydírat. Světská moc stanovila úrokovou sazbu, kterou směli Židé účtovat. Mezi občany, kteří se nacházeli v tíživé finanční situaci, se tak stále šířila pověst, že za jejich neštěstí mohou Židé se svým lichvářstvím. Knížata a králové často zaměstnávali Židy jako pokladníky a ministry financí. Ti museli provádět jejich částečně pochybné a riskantní finanční transakce a stávalo se, že tito knížata, pokud se dostali do finanční závislosti na svých židovských věřitelích, je nechali zabít, aby se zbavili svých dluhů.
Navzdory všem těmto nepřátelstvím a útlakům, navzdory pogromům a pronásledování se židovství v německých zemích dokázalo udržet. Podařilo se to i proto, že politika vyhánění a útlaku byla německými knížaty prováděna různě.
