Všichni vězni v terezínském ghettu museli pracovat. Od práce byli osvobozeni pouze významné osobnosti nebo nemocní. O organizaci a rozdělení se starala jedna sekce Rady starších.
Charlotte Guthmann-Opfermannová vypráví:
„Na začátku byl každý zařazen do pracovní čety, kde se věnoval úklidu nebo jiným každodenním opakujícím se skupinovým pracím. Jakmile jsme byli zařazeni do pracovního programu, měli jsme mít oči a uši otevřené pro příležitosti, které souvisely buď se stravováním, nebo s administrativou. Většinu těchto služeb vykonávali vězni, kteří byli v Terezíně již dlouho. Tito lidé přežili nejhorší časy a pomáhali si navzájem nebo svým známým, aby mohli vykonávat „lepší“ nebo méně nebezpečnou práci.
Práce na pile byla například nebezpečná. Vyráběly se tam postele a lavice pro potřeby tábora. Stroje nebyly v nejlepším stavu a nově příchozí pracovníci nebyli nijak zvlášť proškoleni a často nebyli této práci schopni. Jedna z mých sousedek tam později pracovala a vyprávěla mi, že při střídání směn našla vedle pily několik prstů. Nikdo jí to nevysvětlil. Pravděpodobně měl některý z kolegů nebo kolegyň při předchozí směně pracovní úraz. Ale život byl tak bezcenný, že si toho nikdo nevšímal.
Práce v továrně na slídu měla něco společného s přípravami na válku. Pracovalo se s azbestem a dalšími zdraví škodlivými materiály. Tato práce byla „nezdravá“, hrozilo riziko rakoviny a dalších nemocí, ale člověk za to dostával o něco větší příděl chleba. Rakovina v pozdějším věku nebo jiné nemoci pro nás však nebyly tak děsivé jako neustálé transporty, protože nikdo z nás neměl naději, že se dožije vysokého věku. Tak jsme rádi riskovali nějaké nemoci v (pravděpodobně nikdy nezažité) budoucnosti výměnou za trochu více chleba v přítomnosti, protože každodenní hlad bolel více než strach z pozdější nemoci. (...)
Zemědělské práce byly „dobré“. Někdy se daly ukrást okurky, řepa, fazole nebo brambory, které vám pomohly, abyste si přilepšily. Pracovní čety však byly při odchodu a příchodu pečlivě kontrolovány strážemi u brány tábora a pokud vás přistihli s bramborou nebo řepou, následovaly tvrdé tresty.
Pracovní místa nebo ubytovací prostory se neustále uvolňovaly kvůli častým transportům, nemoci nebo smrti jiných vězňů. Eugenie nám vysvětlila, proč je nutné se o tato pracovní místa ucházet. Byla to jediná možnost, jak si trochu usnadnit život a mít určitou naději, že tuto těžkou dobu přežijeme. (...)
Odpoledne jsem se přihlásila do pracovní čety. Byla jsem přidělena k úklidu skupiny domů, kde bydleli staří lidé a vězni upoutaní na lůžko. Nemohli jsme však pořádně uklízet, protože jako obvykle nebyla voda. Tak jsme zametali chodby a pomáhali lidem uklízet jejich pokoje. Bylo mi řečeno, abych se druhý den ráno hlásila u „mládežnického nasazení“ (pro vězně mladší 18 let) na ubytovně L 218. Tam byla skupina domů přidělena jako ubytování pro mladé muže ve věku asi 12–18 let. V zadním dvoře byla kancelář pro nasazení mládeže do pracovních programů tábora. <#špatný link#>
