Alice Barker přišla do Terezína v roce 1941, kde postupně onemocněla záškrtem, spálou a žloutenkou. Když Burger v červenci 1943 nařídil umělé potraty, přihlásilo se údajně 300 žen. V případě Alice Barker to vyžadovalo těžkou operaci, která měla trvalé následky na její zdraví. Dne 28. října 1944 byla deportována do Osvětimi, kde byla po selekci zařazena do komanda, které bylo posláno do Bergen-Belsenu. Zde zažila nekonečné utrpení, hlad, bídu a hrůzu, ale nemusela pracovat. Po několika měsících byla deportována do Raguhnu (u Dessau) na práci v továrně. Na několik kilometrů dlouhé cestě mezi továrnou a pracovištěm házely děti na vězně kameny. Jeden esesák ji těžce zranil pažbou pušky do zad, což vedlo k rozvoji tuberkulózy páteře. Po válce byla Alice Barker kvůli tomu téměř pět let upoutána na lůžko. V Raguhnu onemocněla také těžkým průjmem a zvracením, proto ji dozorkyně umístila na tyfovou marodku, odkud ji její přítelkyně dostaly ven. Těžce nemocnou a s vysokou horečkou ji přítelkyně odnesly do evakuačního vlaku, který po několikatýdenní cestě dorazil v poslední čtvrtině dubna 1945 do Terezína s mrtvými a živými kostrami.
