Německý název je Pressburg. Bratislava je hlavním městem Slovenska.
Její počátky sahají do 10. století. Od roku 1541 do roku 1784 byla hlavním městem Rakouskem ovládaných Uher a do roku 1848 sídlem uherského parlamentu. V roce 1918 se stalo hlavním městem československé provincie Slovensko. V letech 1939 až 1945 bylo hlavním městem slovenského státu. Osídlení Židů v Bratislavě je zmiňováno již v 10. století, ale teprve v 17. století vliv židovské komunity vzrostl a město se stalo centrem ortodoxního judaismu. V letech 1831, 1848, 1918 a 1937 však došlo k protižidovským nepokojům. V roce 1940 žilo v Bratislavě asi 15 000 Židů, což představovalo přibližně šestinu židovské populace na Slovensku.
Bratislava byla jako hlavní město sídlem různých centrálních židovských organizací, jako byla Ústředna Židů (židovská správní organizace založená slovenskými úřady) a Svaz židovských obcí. Bratislava byla také sídlem mnoha nacionalistických organizací, jako byla Hlinkova garda (pravicová bojová organizace), dobrovolnická Schutzstaffel (SS) a Hitlerjugend. Tyto organizace společně s místními antisemitskými silami často iniciovaly útoky na Židy. Takovéto nepokoje začaly v říjnu 1938, bezprostředně poté, co Slovensko získalo autonomii, a pokračovaly i poté. Židé z Bratislavy, z nichž někteří stále žili v Źidovně, starém ghettu, byli vystaveni organizovaným útokům a sporadickému obtěžování. Po útocích v březnu 1939 u příležitosti oslav slovenské nezávislosti byla v židovské čtvrti založena židovská sebeobranná organizace, která se skládala z řemeslníků, členů sportovních klubů, studentů ješivy a mládežnických organizací. Židé se bránili proti útokům. V některých případech za to museli útočníci zaplatit životem.
V této situaci se na Židy z Bratislavy obrátily o pomoc také židovské obce z Hradska (Burgenland/Rakousko) pronásledované SS, stejně jako slovenští Židé, kteří byli ze Slovenska vyhoštěni s odůvodněním, že jsou maďarskými občany. Z bratislavského přístavu vyplouvaly různé ilegální lodě do Černého moře a dále do Palestiny. Uprchlíci z Česka a dalších zemí hledali v Bratislavě útočiště. 6 700 z těchto osob bylo zatčeno a vyhoštěno do provincie (podzim 1941 až jaro 1942). Byty a majetek židovských občanů města byly zkonfiskovány.
Po slovenském národním povstání bylo město v roce 1944 obsazeno wehrmachtem. Mnoho Židů se schovalo v městských bunkrech, byli však zadrženi pátracími jednotkami a deportováni do vyhlazovacích táborů. Gestapo provádělo neustálé kontroly na ulicích a při tom mu pomáhali místní informátoři. Na počátku německé okupace se členové Pracovní skupiny (židovsko-slovenské skupiny, která částečně působila v podzemí) pokoušeli Židům pomáhat, ale krátce nato byli sami zatčeni a deportováni do slovenského koncentračního tábora Sereď. Ve městě vzniklo židovské podzemní hnutí pod vedením Juraje Révésze. Tato skupina dostávala finanční prostředky od Georgese Dunanta, delegáta Mezinárodního červeného kříže. Tyto prostředky rozdělovala mezi židovské obyvatele žijící v úkrytu. Když však Sověti v dubnu 1945 obsadili Bratislavu, žilo už jen několik málo Židů. S osvobozením však pogromy neskončily. V létě 1946 byla přepadena židovská nemocnice a v létě 1948 došlo k násilným antisemitským útokům. Těch několik Židů, kteří ve městě zůstali, ho opustilo v letech 1948/1949. Dnes existuje v Bratislavě pouze malá židovská komunita.
