Paul Nikolaus Cossmann byl vydavatelem časopisu „Süddeutsche Monatshefte“. Cossmann byl nacionalisticky smýšlející a v několika číslech časopisu tvrdil, že německá fronta byla v roce 1918 „bodnuta do zad“, jinak by i přes porážky mohla vydržet déle. Autory tohoto bodnutí do zad byli podle něj sociální demokraté. S šéfredaktorem sociálně demokratických novin bylo v této věci vedeno několik občanskoprávních sporů. Byli vyslechnuti významní svědci té doby, jako Noske, Wilhelm Groener, Otto Wels a další. Cossmann tímto procesem dosáhl svého zamýšleného propagandistického cíle, kterým bylo pranýřování „listopadových zločinců“.
Cossmannovo mládí proběhlo v klidných měšťanských kolejích. Jako syn známého violoncellisty Bernharda Cossmanna se narodil v roce 1869 v Baden-Badenu, kde jeho otec učil na konzervatoři. Školní léta strávil v Baden-Badenu a Frankfurtu nad Mohanem. Mezi jeho přátele z mládí patřil skladatel Hans Pfitzner. Cossmann byl Žid, i když v roce 1905 konvertoval ke katolicismu.
Cossmann, který byl sám dobrým violoncellistou, studoval přírodní vědy a filozofii v Mnichově. V roce 1904 se stal spoluzakladatelem a později jediným vydavatelem časopisu „Süddeutsche Monatshefte“. Časopis měl konzervativní zaměření a měl být protiváhou severoněmeckých a berlínských novin. Psali do něj významní autoři: Josef Hofmiller, Hans Thoma, Thomas Mann atd. Literární úroveň byla rozhodně na vysoké úrovni. Svého přítele Pfitznera podporoval finančně i kampaní.
Se začátkem války v roce 1914 se tón časopisu změnil, byl poznamenán národním patosem, který převážil nad všemi racionálními argumenty a nakonec po listopadové revoluci vyústil v katastrofický scénář. V tematických sešitech se Cossmann věnoval válečným událostem a snažil se tak podpořit pan-německé a idealistické síly. Konec války a svržení monarchie vedly v „Süddeutsche Monatshefte“ k nenávisti vůči všemu, co souviselo s revolucí, demokracií a převratem. Cossmannův časopis „Süddeutsche Monatshefte“ hrál průkopnickou roli ve snaze odhalit takzvanou lež o válečné vině, bojovat proti Versailleské smlouvě a tím otřást základy Výmarské republiky. Cossmann tak jednoznačně podporoval radikální politiku NSDAP. Zda si byl vědom toho, že nacisté nerozlišují mezi „rasovými Židy“ a „křesťanskými Židy“, zůstává nejasné. Cossmannův vliv však rostl, protože se stal prostředníkem mezi nakladatelstvím Knorr [&] Hirth a redakcí Münchner Neueste Nachrichten a stal se šedou eminencí tohoto renomovaného listu. Cossmann je v této době popisován jako osamělý, zdrženlivý a zasmušilý. Thomas Mann ho jednou nazval „pochmurným hrdinou“. To však bylo již v roce 1928, kdy se Mann stal rozhodným zastáncem republiky. Mezitím Oswald Spengler („Zánik Západu“), který rovněž působil jako poradce průmyslníků, získal v časopise „Süddeutsche Monatsblätter“ svůj vliv. Byl to právě Cossmann, kdo vytvořil volné sdružení velkých průmyslníků, německých nacionalistických publicistů a konzervativních šlechticů, jehož cílem bylo bojovat proti otázce viny za válku a bolševismu a podporovat národní pravicové politické kruhy.
Koordinací finančních podpůrných plateb se ujal Cossmann.
Cossmann se tak stal klíčovou postavou hnutí, které pod heslem „Pryč s Versailles“ rozběhlopropagandistický aparát NSDAP a nakonec zasadiloVýmarské republice smrtelnou ránu. Když Cossmann rozpoznal nebezpečí, které Hitler představoval, bylo již příliš pozdě. Nedokázal zabránit spojení pravicových národních kruhů s nacisty. Poslední tematické číslo časopisu „Süddeutsche Monatshefte“ vyšlo v lednu 1933, v březnu 1933 nechali nacisté zatknout členy redakce, Cossmann sám byl zadržen 5. dubna během lázeňského pobytu ve Wörishofenu a uvězněn v sanatoriu v Neuwittelsbachu. V létě téhož roku byl Cossmann převezen do Stadelheimu. Zde sdílel 64letý Cossmann celu s dalšími svými spolupracovníky. Dne 19. dubna 1934 byl Cossmann propuštěn, aniž by došlo k jakémukoli obvinění. Od té doby žil Cossmann v ústraní poblíž Ebenhausenu v údolí řeky Isar.
Tam ho několik dní po noci pogromů v roce 1938 (9. 11.) navštívil jeho soused z Ebenhausenu, bývalý velvyslanec Ulrich von Hassel. „Nečte noviny, nesleduje zprávy, je pohroužený do svých věd,“ poznamenává Hassel. Již během jeho věznění požádal Pfitzner v dopise říšskému prezidentovi Hindenburgovi o Cossmannovo propuštění, ale bez úspěchu. Pfitzner neuspěl ani u Reinharda Heydricha, který ho odbyl varováním.
V roce 1941, během války, byla část mnichovské předměstí Berg am Laim přeměněna na ghetto a Cossmann byl převezen tam. V létě 1942 byl zařazen na seznam pro deportaci do Terezína. Advokát Josef Müller informoval Canarise, který Cossmanna znal z dřívějška. Müllerovi se nepodařilo Cossmannovo jméno ze seznamů vyškrtnout. Müller zpětně píše: „Právě ten muž, který pomohl Hitlerovi k moci propagováním legendy o bodnutí do zad, byl nyní tímto Hitlerem vyhnán...“
Spoluvězeň Alois Weiner popisuje situaci v Terezíně: „Neslyšel jsem od něj ani slovo stížnosti, mluvili jsme o našem osudu, on tiše mluvil a vkládal veškerou naději do pomoci Panny Marie, jejíž přímluva odvrátí největší zlo. I on měl jen část třídílné matrace, polštář s hoblinami a cestovní deku. Starala se o něj stará žena a navzdory nedostatečné stravě jí v těch vzácných dnech, kdy se podával koňský guláš, dával tuto stravu ženě a sám jedl jen pár brambor, přičemž musel „vykonávat službu“. Ta spočívala v hlídání toalet, kdy musel po každém návštěvníkovi zkontrolovat, zda místo opustil čisté, a pokud tomu tak nebylo a dotyčný již nebyl k zastižení, musel místo vyčistit sám.
Dne 19. října 1942, přesně sedmnáct let po procesu s pachateli atentátu na Hitlera, Paul Nikolaus Cossmann v Terezíně zemřel.
