V říjnu 1943 dorazilo do Terezína ve třech transportech 450 Židů z Dánska (asi 10 % židovské populace Dánska). Jejich přítomnost měla vliv na historii tábora. Od samého počátku se jim dostávalo intenzivní podpory z Dánska. Dánské úřady se snažily zajistit deportovaným snesitelný osud, neustále intervenovaly u německých úřadů v Kodani a Berlíně a již v listopadu 1943 požadovaly návštěvu Terezína komisí Mezinárodního červeného kříže.
V prvních dnech byli dánští Židé drženi v západních barácích (u Sokolovny), kde ještě před deseti dny byli vězněni nešťastné děti z Bělostoku. První skupinu dánských Židů přivítali Anton Burger, Rudolf Haindl a další příslušníci SS. Příchozí byli na příkaz SS přátelsky přivítáni Dr. Paulem Eppsteinem. SS se chovala zdvořile, vyzvala Dány, aby doma vyprávěli o vřelém přijetí, a dokonce jim nebránila v kouření, které bylo jinak přísně zakázáno. Teprve po odchodu SS byly dánským Židům odebrány peníze a cennosti a byla jim připevněna židovská hvězda.
Zpočátku měli dánští Židé potíže přizpůsobit se podmínkám ghetta, ale brzy dostávali pravidelné balíčky z Dánska. Brzy žili lépe než významné osobnosti („prominenti“), mohli často psát a také přijímat poštu a byli chráněni před deportacemi. Této ochrany se těšili i němečtí Židé, kteří emigrovali do Dánska, ale ve skutečnosti nebyli dánskými občany.
Dne 13. dubna 1945 se v táboře rozkřiklo, že Dánové budou osvobozeni. Dne 15. dubna převzala dánskou skupinu delegace Dánského červeného kříže a autobusy ji odvezla do Švédska.
viz také: Pronásledování Židů v Dánsku během německé okupace
