Miroslav Kárný napsal v Terezínských studiích a dokumentech ze dne 3.9.2000 poučný článek o německých Židech v Terezíně, jehož nejdůležitější tvrzení jsou zde shrnuta:
Terezín byl koncipován jako sběrný a průchodní tábor pro celou židovskou populaci protektorátu.
Zdroj: 206)
Situace starších Židů z Německa a Rakouska
V červnu 1942 dorazily do Terezína první transporty z Německa a Rakouska. Jednalo se převážně o nic netušící starší lidi, kteří přijeli do Terezína zcela nepřipraveni a plni iluzí.
Setkali se nejen s tvrdými podmínkami v táboře, ale také s českými Židy, kteří k nim nebyli příliš vstřícní.
„Namlouvali jsme si, že když přijedeme do Československa, přijedeme do přátelské země, která s námi sdílí nenávist k Hitlerovi a jeho pomocníkům. Ale jaké to bylo zklamání! Češi nás nenáviděli stejně jako my nenáviděli Hitlera a vinili nás z neštěstí, které je postihlo. Neviděli v nás spolutrpitele, ale pouze Němce, které nenáviděli.“
Mezi nově příchozími byli převážně staří, unavení, většinou křehcí, dokonce na smrt nemocní lidé. Pocházeli z pečovatelských domů, z asimilovaných kruhů. Jejich děti a vnoučata uprchli do zahraničí, pracovali v továrnách nebo byli již odesláni do bezejmenné mizérie na Východě. Nemohli si pořádně sbalit zavazadla. Nikdo jim nemohl nebo nechtěl pomoci. Byli převezeni do sběrných táborů, kde, zejména ve Vídni, fyzicky i psychicky strádali. Než byli naloženi do dobytčích vagónů, byli již zanedbaní, špinaví a často polomrtví hlady. Ve vlacích nebylo nic připraveno pro jejich základní potřeby, nebyla tam voda a pro mnohé ani jídlo, ačkoli cesta někdy trvala i několik dní. Lidem ve věku 60–90 let nebylo možné poskytnout lékařskou pomoc. Do Terezína dorazili fyzicky i psychicky zdevastovaní, neschopní ovládat své smysly a končetiny, neschopní jakéhokoli rozhodnutí. Mezi deportovanými byli tisíce válečných zraněných a vyznamenaných. Německá strana těmto lidem, vychovaným v pevném řádu, slíbila mnoho. Zkostnatělí pevnou vírou si vůbec neuvědomovali, jak moc byli podvedeni („Kdyby to věděl vůdce!“). Byly jim slíbeny pohodlné a útulné podmínky v „Reichsaltersheim Theresienbad“ (Říšský domov důchodců lázních Terezín) s penziony, hotely a klinikami. Toto místo si zajistili „smlouvami o koupi domova“ za celý svůj majetek a přivezli si s sebou vázy, záclony, rodinné památky a jiné drobnosti místo věcí, které jsou pro život v táboře tak důležité, jako jsou deky, nádobí, teplé oblečení atd. Chyběly jim lžíce, nože, ručníky, žínky, všechny věci, o kterých si mysleli, že je v Terezíně najdou.
Nyní byli vyloženi na nádraží v Bohušovicích, vyčerpaní, zničení, okřikovaní příslušníky SS, četníky a Židy. Nyní měli vyčerpaní lidé nastoupit pochod do tábora vzdáleného 3 km, obtěžkáni svými ubohými věcmi. Byli naloženi na nákladní automobily a přívěsy traktorů, kvůli stísněným podmínkám nemohli sedět, museli stát, někteří opřeni o berle. Při jedné z těchto jízd bezohledného aspiranta SS bylo 27 osob vymrštěno z přívěsu. Deset osob zahynulo na místě, další zemřely v nemocnici, jiné zůstaly zmrzačené.
Někteří z příchozích se již při příjezdu nebo v šatně ptali na pokoje, které pro ně byly rezervovány, a byli pak umístěni do podkroví, kde bylo v létě nesnesitelné horko a v zimě zima, nebo do páchnoucích, vlhkých kasemat. Postihlo je obrovské utrpení a nikdo tomu nemohl zabránit. H.G. Adler uvádí: „To, co bylo těm starým lidem v Terezíně způsobeno, nelze ničemu přirovnat, dokud je v těle ještě život, protože smrt není v žádném případě větším utrpením.“
Edelstein nahlásil podvod s takzvanými „smlouvami o koupi domova“ veliteli tábora. Seidl slíbil, že o tom podá zprávu do Berlína. Nakonec mělo být poskytnuto 5 říšských marek měsíčně na osobu. Zůstalo však pouze u slibu.
Mnoho nově příchozích onemocnělo a rychle zemřelo. Na hřbitově musely být zřízeny hromadné hroby. Průměrný věk nově příchozích z Berlína a Mnichova byl v létě a na podzim 1942 69 let. Z 4 213 lidí, kteří přišli z Německa a z Vídně, bylo pouze 242 v produktivním věku a skutečně schopných práce jich bylo pouze 178 (4,23 %). Mnozí z těchto starých lidí nezůstali v ghettu dlouho. Stali se oběťmi transportů starých lidí v září a říjnu 1942. Do té doby byli lidé starší 65 let ušetřeni. Tyto transporty však byly výslovně určeny pro osoby starší 65 let. V září odjelo 10 000 starých lidí z Berlína a Vídně, v říjnu 8 000, mezi nimi i Židé z Protektorátu. 18 000 lidí v 9 transportech po 2 000 osobách bylo odesláno na smrt. Ušetřeni byli pouze lidé s těžkými válečnými zraněními, vyznamenáními jako Železný kříž 1. třídy nebo se zvláštním občanstvím.
Při transportu se odehrávaly strašné scény. Při registraci se čekalo celé hodiny, mnoho lidí omdlelo.
Mnoho starých lidí leželo v ošetřovnách nebo v ústavech pro nemocné, byli zchátralí, nemocní, zablešení, polomrtví hlady, neschopní jakéhokoli jednání nebo rozhodnutí, bez smyslů. Byli nemilosrdně nahnáni, naloženi na vozy, vlečeni na nosítkách a odvezeni jako odpad na vozech. Oddělení pro transporty myslelo jen na to, aby mělo na místě přesný počet. H. G. Adler popisuje, že staří lidé byli štváni a hnáni a že ostatní vězni dokonce okrádali tyto bezmocné, ponížené lidi o jejich majetek, než byli pod údery holí a jiným týráním nacpáni do dobytčích vagónů.
