Život rakouské umělkyně židovského původu se odehrával mezi Vídní, Výmarem, Hronovem a Terezínem a skončil v roce 1944 v Osvětimi-Březince.
„Tento život mě vykoupil z tisíce smrtí malováním,“ napsala Friedl Dicker-Brandeisová v roce 1938. Malováním dokázala v Terezíně ve svých výtvarných kurzech pro děti zachránit sice ne jejich životy, ale jejich duše. Pro většinu lidí v táboře neexistovala budoucnost, ale existovala minulost: na ni navázala učitelka v existenci mezi životem a smrtí. S její pomocí vytvořily děti díla, která nepotřebují žádný popis. Zde se projevilo její dvojí umění jako pedagožky a umělkyně.
Své vlastní studium absolvovala v době rozmachu výtvarné výchovy mezi Vídní a Prahou. Jako žákyně výtvarného pedagoga Franze Cizeka, který ve Vídni realizoval svůj reformní koncept, rozvíjela Dicker-Brandeis své schopnosti v berlínském Bauhausu. Ovlivnili ji učitelé jako Itten, Feininger nebo Klee. V souladu s koncepcí holistické estetiky, která rovnoměrně vzdělává tělo, duši i mysl, založila v roce 1926 ve Vídni společně s architektem Franzem Singerem vlastní ateliér.
Architektura, umělecké řemeslo a malířství tvořily pilíře jejího rozmanitého tvůrčího díla. Vytvářela návrhy pro divadlo Bertholda Viertela, navrhovala nábytek a věnovala se malbě. V roce 1928 ji Hans Hildebrandt označil za umělkyni, která patří k „nejvšestrannějším a nejoriginálnějším talentům současné doby“. Ve Vídni navrhla mateřskou školku v Goethehofu. Byla to jedna z prestižních staveb sociálně demokratické Vídně, která dnes bohužel již neexistuje. Nábytek byl konstruován tak, aby ho mohly přesunout vždy jen dvě děti společně – spolupráce byla považována za živnou půdu pro umělecké probuzení. Zpěv, tanec, malování a mytí nádobí, to byla symbióza mezi bytím a tvořením. Georg Eisler, syn skladatele, měl spolu s mnoha dalšími dětmi možnost rozvíjet v této tvůrčí atmosféře své vlastní talenty.
Když byla Friedl Dicker-Brandeisová z politických důvodů zatčena, emigrovala po svém propuštění do Prahy. V roce 1936 se provdala za Pavla Brandeise a stala se československou občankou. Mnozí z jejího okruhu se angažovali ve španělské občanské válce, která se stala i jejím tématem. Svým obrazem: „Liška se učí španělsky“ říká: „Nejsme válečníci, ale doba od nás vyžaduje oběti a my, naivní a neozbrojení, následujeme její volání. Jsme odsouzeni k smrti, ale nevzdáváme se.“ Stejně jako ve Vídni pokračovala i v Praze ve své politické práci v podzemí. I zde však vedla své slavné výtvarné kurzy s dětmi, které trpěly emigrací. Její realizační činnost se pohybovala mezi terapií a kreativním vyjádřením, čímž se projevovalo její politické přesvědčení. Skupinová práce měla přednost před individuální výukou. Pro traumatizované děti, které byly vyhnány ze svých domovů do cizí země, to představovalo přínosnou terapii. Friedl Dicker-Brandeisová se i zde stala zdrojem inspirace. „Neodolatelná touha pochopit podstatu věci může člověka přivést k šílenství,“ řekla jednou. „Všechno krásné skrývá tajemství. Krása není ani podobou, ani odrazem přírody, projevuje se ve změnách rozmanitosti.“ V roce 1938 získala vízum do Palestiny, ale nevycestovala – zůstala. „V zásadě bych mohla zítra emigrovat do Izraele, ale musím splnit misi, musím zůstat, ať se stane cokoli.“ V roce 1942 byla deportována do Terezína. Pod jejím vedením zde vzniklo přes 5 000 obrazů. Jedna z jejích žákyň na ni vzpomínala slovy: „Ona sama byla lékem. A dodnes je pro mě tajemství jejího pocitu svobody nepochopitelné. Přenášelo se to z ní na nás jako elektrický proud.“ Byla silnější, než se zdálo, napsala ještě v posledním dopise. I tváří v tvář smrti organizovala hodiny malování pro děti, aby je rozptýlila kreslením a ochránila před vnímáním hrůzy.
V roce 1944 byla deportována do Osvětimi, ale předtím zabalila dětské kresby do kufrů, které vedoucí tábora Willy Groag ukryl na půdě a v roce 1945 je odvezl do židovské obce v Praze. Tyto kresby jsou jejím odkazem.
