1906 - 1962
1906, 19. března: Adolf Eichmann se narodil v Solingenu (Porýní) jako syn účetního a majitele firmy Adolfa Eichmanna a jeho manželky Marie (rozené Schefferling).
1914 Stěhování rodiny do Lince (Rakousko).
1919–1921 Studim na „Vyšší spolkové škole elektrotechniky, strojírenství a stavebnictví“ v Linci. Eichmann školu opouští bez zakončení studia.
1923–1932 Pracuje jako horník v otcově těžební společnosti Untersberger Bergbaugesellschaft, jako prodavač ve firmě „Oberösterreichischer Elektrobau“ a jako zástupce společnosti „Vacuum Oil Company“ ve Vídni.
1927 Vstup do německo-rakouského svazu veteránů.
1932, 1. dubna: Eichmann se stává členem rakouské Národně socialistické německé dělnické strany (NSDAP) a SS.
1933 V důsledku zákazu NSDAP v Rakousku se stěhuje do Německa, kde absolvuje čtrnáctiměsíční vojenský výcvik u SS v Bavorsku. Eichmann je přijat do bezpečnostní služby (SD).
Od října 1934: Působí jako referent Hlavního úřadu říšské bezpečnosti v Berlíně, referát II 12 („referát pro Židy“). Eichmann se informuje o způsobech, jak urychlit nucené vystěhování židovského obyvatelstva. Získává povrchní znalosti hebrejštiny a jidiš a navazuje kontakt s vůdci sionistů.
1938 Přeložen jako referent do úřadu vedoucího bezpečnostní služby u SS-Oberabschnitt Donau.
Srpen: Eichmann organizuje „Ústřednu pro židovské vystěhovalectví“ ve Vídni, jediný nacistický úřad, který je oprávněn vydávat rakouským Židům výjezdní povolení. Za méně než rok a půl je 150 000 Židů nuceno opustit zemi.
Říjen 1939: Převzal vedení „Říšské ústředny pro židovské vystěhovalectví“ v Berlíně, kterou v červnu zřídil Reinhard Heydrich. Eichmann se podílel na plánování nuceného přesídlení Židů do Generálního gouvernementu.
Prosinec: Je jmenován vedoucím oddělení IV D 4 (oddělení „Vystěhovalectví a evakuace“) Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA) v Berlíně, Kurfürstenstraße 115/116. Eichmann se stává ústřední postavou deportací více než 4 milionů Židů do ghett a koncentračních táborů.
1941, 9. listopadu: Povýšení do hodnosti SS-Obersturmbannführera. Eichmann poprvé cestuje do Osvětimi. Následují další návštěvy vyhlazovacích táborů.
1942, 20. ledna: Vede protokol z konference ve Wannsee.
Březen 1944: Jako velitel zvláštního komanda organizuje Eichmann v Budapešti deportaci maďarských Židů do Osvětimi.
1945 Po skončení druhé světové války se mu daří uprchnout z amerického internačního tábora.
1945 – 1950 Eichmann žije v Německu s padělanými doklady. Pracuje dočasně jako dřevorubec na Lüneburském vřesovišti.
V roce 1950 emigruje Eichmann přes Itálii do Argentiny, kde žije pod jménem Riccardo Klement v Buenos Aires. Jeho žena Veronika “Věra“ (rozená Lieblová, *1909 v Českých Budějovicích) ho o něco později následuje se svými třemi syny. Získává místo vedoucího pododdělení ve společnosti Daimler Benz.
1960, 11. května. Po měsících sledování izraelská tajná služba Eichmanna zatýká. O devět dní později je unesen do Izraele, protože mezi Argentinou a Izraelem neexistuje dohoda o vydávání.
1961, duben – prosinec: Eichmannův proces v Izraeli. Nepřiznal vinu ve smyslu obžaloby a odvolával se na rozkazy nadřízených. Eichmann byl v prvé a druhé instanci odsouzen k trestu smrti.
1962, 1. června: byl vykonán rozsudek smrti nad Adolfem Eichmannem ve věznici Ramleh u Tel Avivu.
Z dokumentů CIA zveřejněných na začátku června 2006 vyplývá, že Eichmann měl být již v roce 1945 zatčen americkou vojenskou tajnou službou CIC, která však na pokyn z Washingtonu od tohoto kroku upustila. V roce 1950 se mu podařilo uprchnout do Argentiny, a to s pomocí „Rattenlinie“ (Krysí linie), v rámci spolupráce Vatikánu a šéfa kanceláře CIA v Římě Jamese Jesuse Angletona. S jejich pomocí uprchli do Jižní Ameriky také Josef Mengele a Klaus Barbie. V březnu 1958 sdělila „Organizace Gehlen“, předchůdkyně Spolkové zpravodajské služby, CIA, kde Eichmann žije. Ale ani Gehlen – bývalý člen obranné služby (Abwehru) – ani Adenauer nechtěli, aby byl Eichmann dopaden: Adenauer se obával, že Eichmann by mohl prozradit trapné detaily o jeho státním tajemníkovi Hansi Globkem, kterého se Stasi pokoušela usvědčit ze spolupráce s Eichmannem. Globke se podílel na přípravě norimberských zákonů. Allen W. Dulles, tehdejší šéf CIA, přiměl na žádost západoněmecké vlády časopis „Life“, aby odstranil všechny odkazy na Globkeho z Eichmannových pamětí, které časopis právě zakoupil. Na pozadí studené války neměly USA žádný zájem na odhalení nacistických zločinců, ale naopak v té době dokonce bývalé nacisty najímaly. Podle Washington Postu měla Dullesova pravá ruka, Frank Wiesner, naverbovat 5 000 nacistických válečných zločinců a jejich východoevropských kolaborantů. CIA například chránila Eugena Dollmanna, bývalého asistenta SS-Oberführera Karla Wolffa, který byl zodpovědný za deportaci italských Židů. Tajná služba rovněž kryla Aleksandrase Lileikise, šéfa litevské bezpečnostní policie, který nechal zavraždit Židy z Vilniusu, Otta von Bolschwinga, pod jehož vedením rumunská Železná garda zavraždila Židy z Bukurešti, a velitele gestapa Waltera Rauffa, který později mučil politické vězně v Chile.
