Knihovna terezínského ghetta obsahovala v určitém období 130 000 svazků, které pocházely převážně ze sbírek zrušených náboženských obcí.
Käthe Starke-Goldschmidt píše v knize „Terezín“ o vzniku a činnosti centrální knihovny v ghettu. Následující informace pocházejí převážně z této zprávy a ze zprávy Dr. Hugo Friedmanna pocházejícího z Vídně, který pracoval v knihovně jako knihovník a po prvním roce vypracoval zprávu o činnosti.
Pod spisovou značkou Ing. Z./L. (Otto Zucker) se ve spisech nachází následující poznámka (29. listopadu 1942): „Poznámka týkající se zřízení výpůjční knihovny a čítárny. Věc : Nařízení velitele tábora SS-Obersturmführera Seidla. Fond knih: V současné době má ghetto k dispozici pouze relativně malý počet knih. Část knih dostupných pro výpůjční knihovnu pochází z obecného majetku dřívějších transportů, jsou shromažďovány, opravovány a katalogizovány. Seznam těchto knih bude předložen velitelství tábora. Druhá část pochází z knih, které byly zabaveny při kontrole zavazadel v příchozích transportech. Žádáme, aby byly tyto knihy předány radě starších, aby mohly být také opraveny a katalogizovány.“
Zucker v poznámce dále uvádí, že v té době je k dispozici asi 4 000 knih, lehké četby, vážnější literatury, výukových materiálů atd. Upozorňuje také, že mohou být vydávány pouze knihy, které byly schváleny velitelstvím tábora SS.
Dne 17. listopadu 1942 byla knihovna (nebo knihkupectví) zřízena v objektu L 304 naproti Hamburským kasárnám. Knihovna měla existovat, i když na různých místech, až do července 1945. Jejím vedoucím byl po celou dobu Dr. Emil Utlitz, profesor filozofie a psychologie na univerzitě v Praze. K dispozici měl spolupracovníky, jako byl Hugo Friedmann a další, kteří rychle rostoucí počet knih evidovali. Postupem času se jejich počet zvýšil na přibližně 130 000. Knihy pocházely ze sbírek náboženských obcí, z rozpuštěného rabínského semináře v Berlíně a z Warburgovy knihovny v Hamburku. Dalším zdrojem však byly také nově přicházející transporty a knihy, které si vězni přivezli s sebou.
Po určitou dobu existovaly jakési putovní knihovny, balíčky asi 30 knih, které byly zapůjčeny jednomu bytovému bloku nebo domu a poté vráceny. Knihy byly přednostně dodávány do mládežnických domovů. Výpůjčka knih stála 50 ghettových korun, bylo nutné zakoupit si oprávnění. Zvláštní problém vznikl tím, že knihy procházely mnoha rukama a přispívaly tak k přenosu infekčních nemocí. Zaměstnanci centrální knihovny tím trpěli více než ostatní.
Knihovnice Claire Müllerová, která od roku 1943 spravovala nově zřízenou čítárnu, uvedla, že mnoho knih nebylo vráceno, mnoho jich zmizelo s transporty na Východ, což bylo mlčky tolerováno.
Knihovna zahrnovala klasické a moderní jazyky, filozofická díla, přírodovědná díla, historii Židů, klasiky a kuchařky. Byla zde zastoupena i lehčí literatura, stejně jako literatura pro děti a mládež. Péčí o hebrejské knihy bylo pověřeno zvláštní oddělení. Práci zaměstnanců zde zvláště podporoval Dr. Murmelstein. Dostávali speciální příděly jídla a až do podzimu 1944 byli chráněni před deportacemi.
Vedení knihovny plánovalo registraci a katalogizaci všech knih, pravděpodobně také proto, aby tím ušetřilo co nejvíce lidem těžkou práci v komandech a ochránilo je před deportací.
Otto Ungar byl velitelstvím pověřen, aby vymaloval centrální knihovnu. Rahm však nebyl s obrazem spokojen.
V rámci „zkrášlovací akce“ došlo ke změnám. Knihovna se musela přestěhovat do objektu L 514, bývalé hospody s přilehlými místnostmi a kinem v blízkosti Drážďanských kasáren. Během tří dnů muselo být ručními vozíky přepraveno desetitisíce knih z Hannoverových kasáren do Drážďanských kasáren (Parkstraße 14).
Zde byly prostory větší a byly zde také k dispozici kovové regály na knihy. Při natáčení filmového štábu v knihovně pod vedením Gerrona byli přítomni příslušníci SS, mezi nimi i velitel Rahm.
Po návštěvě komise Mezinárodního červeného kříže byly znovu zahájeny transporty. 17 z 19 zaměstnanců knihovny bylo deportováno.
Po transportech byla zřízena čítárna v tělocvičně Sokol a další pobočka pro dánské knihy. Krabice s knihami z Dánska dorazily pro dánské Židy a staral se o ně Dr. Friedinger, rabín z Kodaně.
Asi 250 000 knih v knihovně ghetta pocházelo z majetku zlikvidovaných židovských obcí Protektorátu a Německé říše. Mnohé však pocházely také ze soukromých sbírek. Byly shromážděny v synagogách a ve skladech v Praze, z těch cenných byly odstraněny doklady o vlastnictví, mnoho dalších bylo odvezeno do ghetta. Asi 100 000 knih z knihovny ghetta bylo po válce předáno Židovskému muzeu v Praze, zbytek se ztratil nebo již nebylo možné jej z hygienických důvodů používat. Nacisté shromáždili asi 800 000 knih na různých hradech protektorátu, z nichž část skončila v Židovském muzeu. Asi 40 000 bylo předáno Národní knihovně v Jeruzalémě.
