1929 - 1944
O dětství Hanuše Hachenburga je známo jen málo. Žil se svou matkou v Praze, otce neznal. Pravděpodobně byl v roce 1941 přijat do židovského sirotčince v Belgické ulici. Tam se konala improvizovaná výuka, která nebyla přístupná ostatním židovským dětem. Ředitel sirotčince Ota Dr. Freudenfeld zval k dětem osobnosti, jako např. překladatele Erika A. Saudka, básníka Jiřího Ortena, výtvarné umělce Františka Zelenku, Adolfa Hoffmeistera, dirigenta Rafaela Schächtera, skladatele Hanse Krásu a Gideona Kleina, kteří prohlubovali Hachenburgův zájem o vlastní tvůrčí vyjádření.
24. října 1942 byl Hachenburg deportován do Terezína. Tam Valtr Eisinger rozpoznal jeho talent a přeřadil ho do domova 1 v L 417. Tento bledý, uzavřený chlapec astenického vzhledu s velkými očima stál zdánlivě stranou od ostatních. Nikdo mu nevěnoval zvláštní pozornost. Teprve v pátek večer, při čtení „Vedem“, došlo k úžasné proměně. Hanuš četl ohromeným a ztichlým chlapcům své básně. Všichni tušili, že to už nejsou jen jednoduché dětské rýmovačky, ale skutečná poezie. Hanuš ve své tvorbě vše podřídil poetické myšlence: kde to bylo nutné, odmítl poetický rým a pravidla gramatiky. V jeho verších se mísila realita se snem, zralý úsudek s dětským pláčem. Zde bylo vyjádřeno něco podstatného, co prožívali i jiní, ale nedokázali to vyjádřit. Ve „Vedem“ se dochovaly i Hanušovy pokusy o prózu, například loutkové divadlo Hledáme strašidlo. Pravděpodobně nedosahuje úrovně jeho básní, ale s poetickou představivostí odhaluje pravdu o systému vyhlazovacích táborů, kterou vězni v Terezíně v té době ještě neznali.
18. prosince 1943 byl Hanuš Hachenburg spolu se svou matkou deportován do rodinného tábora vězňů z Terezína do Osvětimi-Březinky. Tam se jeho stopa ztrácí. Někteří spoluvězni si pamatují osvětimskou báseň Hanuše Hachenburga Gong. Vychází z každodenní zkušenosti, kdy byli vězni buzeni údery na zavěšený kus železniční kolejnice a posíláni do nového dne. Tato báseň byla zřejmě rozloučením čtrnáctiletého básníka s literárním životem.
Co jsem? K jakému národu patřím? Já, dítě na bezcílných bludných cestách. Je mojí vlastí hradba ghett, nebo je to země s pupeny tak něžnými, krásnými a malými, spěchajícími vpřed
Budou Čechy vlastí mou, bude jí svět? Stojím zde s duší svou a říkám: Jsem člověkem tohoto světa, tak vpřed!
