L 410
[nbsp]
Dívčí domov pro dívky ve věku od 8 do 16 let. Zde se (tajně) vyučovalo mnoho předmětů. I starší dívky si po návratu z práce prohlubovaly své znalosti. Výuku kreslení vedla Friedl Dicker-Brandeis. V suterénu budovy se nacvičovaly hudební skladby.
L 414
Do srpna 1942 zde sídlilo velitelství SS. Později byla v přízemí zřízena pošta a další úřady. Zbylé prostory sloužily jako ubytovna pro mládež, zejména z německých transportů. V domově českých dívek vycházel časopis Bonako. Poté se velitelství přestěhovalo do budovy ležící šikmo naproti na centrálním náměstí (Q414, 416).
L 415
V této budově byl (během zkrášlovací akce) zřízen obchod s prádlem a oděvy. Věci nabízené k prodeji pocházely většinou ze zavazadel vězňů, která byla po příjezdu transportů zabavena nebo odcizena. Mohli si zde tedy koupit věci, které jim byly předtím odebrány. Další obchody s různým levným zbožím se nacházely především v ulicích L 4 a L 3.
L 417
Toto je budova bývalé terezínské školy. V roce 1942 zde byl zřízen domov pro chlapce ve věku 10 až 15 let. V podkroví byly děti tajně vyučovány, v tělocvičně se konaly kulturní akce (mj. představení „Prodaná nevěsta“). V tomto domově č. 1 vytvořili chlapci na podnět svého vychovatele samosprávu, tzv. republiku Skid. V tajnosti vydávali časopis Vedem.
Kurt Jiří Kotouč později ve své knize „Je mojí vlastí hradba ghett?“ (Hanau 1995) popisuje denní režim v tomto domově č. 1:
Každý den muselo asi 40 chlapců chodit na různé práce v ghettu. (...) V šest nebo sedm hodin zazněl budíček, pak následovalo mytí pod ledovou vodou, úklid paland, rozdělení denních úkolů – dohled a úklid v prostorách a na chodbách, na toaletách, na dvoře. Poté následovala snídaně a nástup na „apel“. Všechny domovy se musely seřadit na schodišti a vedoucí budovy L 417 Ota Klein přečetl jakýsi „denní rozkaz“. Teprve poté začala výuka. Z důvodu nedostatku místa probíhala také v domovech, ale především v podkroví, kde nebylo tak velké nebezpečí vpádu SS. Kdekoli se vyučovalo, držel jeden z chlapců stráž. V případě kontroly SS mohla každá třída předstírat nějakou jinou činnost, například úklid. (...) Z osmi nebo deseti učitelů byli pouze dva nebo tři profesionální pedagogové. Neexistovaly žádné školní pomůcky. (...) Výuka trvala asi tři až čtyři hodiny denně. (...) Jako všechny děti jsme byli někdy velmi rozpustilí, ale přesto jsme akceptovali heslo našich učitelů, že nesmíme zaostávat za žáky žijících na svobodě. (...) Jeho působení (při výuce) jsem si uvědomil po návratu z tábora, když jsem se vrátil do normální školy. Ve skutečnosti jsem zaostával jen nepatrně.
Po výpravě s obědovou miskou, na kterou se muselo (...) stát ve frontě, následovalo opakování probrané látky, tentokrát však již bez přítomnosti učitelů. Mohla to být ale i jiná činnost, nejraději jsme měli tělesnou výchovu v podobě fotbalových zápasů na dvoře, nebo to také mohly být nepříjemné „velké úklidy“. Skutečný volný čas jsme měli až pozdě odpoledne před večeří, přibližně mezi 16 a 18 hodinou. Některé děti měly v Terezíně ještě rodiče nebo alespoň nějaké příbuzné a v této době je navštěvovaly v různých kasárnách. Po večeři se domovy staly víceméně uzavřenými světy, ve kterých si děti před spaním (...) povídaly. V domovech pro mladší děti začínala noční klidová hodina velmi brzy, ale my starší jsme se „poflakovali“. Viděli jsme také slavná terezínská podkrovní představení: kabaret, divadelní hry, recitace, koncerty. Vzpomínám si také na výpravy, při nichž jsme v temnotě kradli uhlí (...). Po 22. hodině, kdy byl vyhlášen noční klid, se na prknech ještě dlouho v temnotě štěbetalo...“
