Lydia Holznerová pocházela ze starousedlé židovské rodiny v Hronově, malém městečku ve východních Čechách, nedaleko slezských hranic.
Její otec měl velkoobchod s textilem. Holznerovi žili se svými nežidovskými sousedy v míru. Lydia se narodila v roce 1929, její sestra Věra byla o devět let starší. V roce 1936 nastoupila Lydia do školy. Byla jedinou židovskou dívkou ve třídě, ale se spolužáky neměla žádné problémy.
V rodině se dlouho diskutovalo o tom, zda by se vzhledem ke stále agresivnějšímu chování nacistů v Německu neměli vystěhovat, ale nakonec se rozhodli zůstat. Po německé okupaci mohla Lydia dokončit čtvrtou třídu základní školy a poté ji tajně učil nezaměstnaný učitel. Její sestra Věra mohla ještě odmaturovat na židovském gymnáziu v Brně, ale maturitní vysvědčení jí již nebylo vystaveno. Od června 1939 byl veškerý židovský majetek „zabaven“ novými vládci. Lydin otec přišel o svůj obchod a byl mu přidělen správce. Přišli o svůj dům a našli útočiště u známých v Hronově, kde díky svým úsporám přežili a mohli podporovat i další příbuzné. Část Věřina věna a nábytku byla uložena u árijských přátel. Otec byl zatčen a týden držen Gestapem.
V prosinci 1942 byla rodina deportována přes Hradec Králové do Terezína. Zde se setkali s příbuznými, kteří byli deportováni již dříve. Její matka byla spolu s Věrou ubytována v Hamburských kasárnách, Lydia byla umístěna do dětského domova L 410, kde sdílela pokoj spolu s 18 dalšími dívkami, mezi nimiž byla i Dagmar Fantlová (Lieblová).
Společně s ostatními dívkami musela Lydia každý den pracovat v zahradnictví. To, co se v zahradnictví vypěstovalo, se prodávalo venku pro SS. Děti byly tajně vyučovány, dostávaly hodiny zpěvu, mohly hrát na harmonium uloženém ve sklepě. Všichni žili v neustálém strachu z transportu na Východ.
V prosinci 1943 byli Holznerovi deportováni spolu s 2 054 Židy do Osvětimi-Březinky. Transport dorazil do Osvětimi 16. prosince 1943. Lydia byla se svou rodinou umístěna do rodinného tábora v Terezíně, přežila několik selekcí a poté byla spolu se svou sestrou Věrou umístěna do transportu, který je spolu s dalšími českými Židovkami odvezl do Christianstadtu, pobočného tábora Groß-Rosen. Zde musely mladé ženy pracovat v muniční továrně, ale také vykonávat těžkou práci v lese. Matka opustila Osvětim s jiným transportem a byla zavražděna v koncentračním táboře, otec zahynul v Březince.
V únoru 1945 byl tábor v Christianstadtu vyklizen. Začal pochod smrti. Lydii a dalším ženám se podařilo utéct. Byly však chyceny členy Hitlerjugend a odvezeny na nejbližší policejní stanici. Musely pochodovat do Drážďan, pak dále do Ústí nad Labem a nakonec směrem k Mariánským Lázním. V Brložci potkaly známé svého dědečka, kteří jim pomohli s potravinami. Další zastávkou byl Flossenbürg. Po třech dnech pokračovaly nákladním vlakem do Bergen-Belsenu, kde je 15. dubna osvobodily britské jednotky.
V červenci 1945 se Věra a Lydia Holznerovy vrátily do Čech. Téměř celá jejich rodina zahynula. Postarala se o ně teta. Lydia měla tehdy 15 let a vážila 36 kg. Pomalu nabíraly zpět síly. Lydia mohla dokončit školu a později navštěvovat obchodní akademii. Přestěhovala se do Prahy, kde 13 let pracovala v ČSM, v socialistickém svazu mládeže. Později pracovala ve správě Vědeckotechnické společnosti. Dodnes (2005) je v kontaktu s přeživšími ženami, mimo jiné i s Dagmar Lieblovou.
