Komise historiků, která byla zřízena památníkem v Terezíně v roce 1995 a kterou vede Marek Poloncarz, zveřejnila první výsledky svého výzkumu o internačním táboře Malá pevnost. Zásluhu na tom mají ředitelé památníku Blodig a Munk, kteří již roky před zveřejněním výsledků tvrdili, že tato záležitost musí být otevřeně a poctivě zpracována.
„Osvobozením Terezína utrpení v tomto místě neukončilo. Ne, nejen pro bývalé vězně, jejichž utrpení se získáním vnější svobody rozhodně neskončilo, ale také pro nové vězně, jejichž utrpení teprve začalo. Do Malé pevnosti byli převezeni Němci z této země a uprchlíci z říše. Mezi nimi byli jistě i tací, kteří se během let okupace dopustili některých provinění, ale většina z nich, včetně mnoha dětí a dospívajících, byla uvězněna pouze proto, že byli Němci. Jen proto, že byli Němci...? Tato věta zní děsivě povědomě, pouze slovo „Židé” bylo nahrazeno slovem „Němci”. Hadry, do kterých byli Němci zabaleni, byly pomazány hákovými kříži. Lidé byli špatně živeni, týráni a nedopadli o nic lépe, než jak bylo zvykem v německých koncentračních táborech. Rozdíl spočíval pouze v tom, že bezcitná pomsta, která zde byla páchána, postrádala promyšlený systém vyhlazování, který zavedla SS. Tábor byl pod českou správou, ale ta nezabránila Rusům, aby se na zajatcích mstili. Ke cti Židů z Terezína je třeba říci, že žádný ze starých vězňů se na těchto vězních nedopouštěli žádného násilí. Ti byli posláni do města, aby zametali ulice a vykonávali jiné podřadné práce, ale také aby se starali o nemocné tyfem, a to i přesto, že už k tomu byli vyzváni Rusové a Češi. Počet vězňů se měnil a pravděpodobně nikdy nepřesáhl 3 000. Jen málo z nich bylo usvědčeno a odsouzeno za zločin, mnoho jich bylo zabito nebo zahynulo v táboře, někteří byli po namáhavých intervencích slušných Čechů propuštěni a odvážnému českému lidumilovi Přemyslu Pitterovi se podařilo zachránit mnoho dětí. Většina vězňů byla odsunuta do Německa v rámci hromadného vyhoštění Němců z Československa.
