Po roce 1933 došlo k výraznému nárůstu židovské populace v Dánsku. Mnoho německých Židů uprchlo do Dánska, mezi nimi asi 1 800 chaluzimů, zemědělských praktikantů, kteří se připravovali na život jako osadníci v Palestině a po ročním praktickém pobytu odešli do Palestiny jako Oleh Chadaschim. Při okupaci Dánska německým wehrmachtem se tam ještě nacházelo asi 500 chaluzimů. Vynikající postoj dánské vlády chránil Židy před pronásledováním až do jejího odstoupení. Teprve v říjnu 1943 začaly akce nacistů proti židovskému obyvatelstvu Dánska, z nichž však pouze asi desetina padla do rukou SS. Zásluhu na tom, že se většina dánských Židů mohla zachránit ve Švédsku, má Němec, námořní atašé Duckwitz u říšského zmocněnce v Kodani, který tím dokázal, že osobní odvaha a odhodlání mohly i v Hitlerově Německu zachránit Židy před zkázou. Duckwitz prostřednictvím odbojového hnutí varoval dánské úřady před chystanou akcí proti Židům, kterým nyní aktivně pomáhala dánská policie a další úřady a orgány. Zajati byli tedy pouze ti, kterým se nepodařilo uprchnout, často na širém moři nebo na západě země. Asi 7 000 lidí uniklo nacistickým katům, 474 Židů (včetně 101 cizinců) bylo deportováno do Terezína, kde 57 z nich zahynulo.
Díky dánské intervenci byli i cizinci uznáni jako dánští občané. Dánští Židé měli v Terezíně privilegované postavení. Mohli přijímat balíčky s pomocí a nebyli posíláni do vyhlazovacích táborů. Švédsko-dánská humanitární organizace přivezla dánské Židy v dubnu 1945 do Švédska. Po skončení války se většina dánských Židů mohla vrátit do svých domovů, bytů a na svá pracoviště.
viz také: Dánští Židé v Terezíně