Miroslav Kárný se narodil 9. září 1919 v Praze jako syn asimilované židovsko-české rodiny. Jeho rodiče tehdy bydleli na Starém Městě, teprve později se přestěhovali do čtvrti Letná. Zde rodina Kárných žila až do svého deportování do Terezína.
Otec byl obchodní cestující. Již v mládí vystoupil ze židovské náboženské obce, a tak ani děti nebyly vychovávány v židovské víře. Rodina slavila Vánoce a další křesťanské svátky. Židovství a židovské svátky poznal Miroslav Kárný až v terezínském ghettu. Stejně jako jeho sourozenci navštěvoval Miroslav Kárný výhradně české školy. V roce 1938 složil maturitu na Akademickém gymnáziu. Rodina provozovala na Letné cukrárnu, která však během hospodářské krize ve 30. letech zkrachovala. Až do deportace pak Miroslavova matka provozovala ve stejné budově obchod s galanterií, který však nešel příliš dobře. Miroslavův smysl pro sociální spravedlnost a chudoba jeho rodiny ho v mladém věku přivedly do řad marxisticky orientované levice. V roce 1937 se stal členem komunistické strany. Již jako středoškolák se angažoval v organizaci Mladá kultura, která byla součástí Ligy pro lidská práva. Po maturitě začal studovat češtinu a historii na filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze. Vstoupil do komunistické frakce vysokoškolských studentů. Pro svou první studii na vysoké škole si vybral téma „Husitství a Židé“. 17. listopadu 1939 bylo studium Miroslava Kárného ukončeno kvůli uzavření vysokých škol německými okupanty. Ze studenta Karlovy univerzity se stal zemědělský dělník, který pracoval v Plané nad Lužnicí. Do Prahy se vrátil až v roce 1941. Dne 24. listopadu 1941 odjel Miroslav Kárný spolu s 342 mladými muži, tzv. Aufbaukommandem, do Terezína, aby připravili město na přijetí hromadných transportů. Tím pro Miroslava Kárného začalo období trvající něco málo přes tři roky, které strávil v nacistických koncentračních táborech. Zpočátku pomáhal s vyklízením kasáren. Přepravoval zavazadla deportovaných osob a poté mu byla přidělena práce ve vodárně, kde kontroloval čerpací stanici a hladinu vody. Tuto práci vykonával až do konce svého pobytu v terezínském ghettu.
Miroslav Kárný nejprve bydlel v Sudetských kasárnách, poté sdílel se spoluvězněm starý kozí chlívek V létě 1942 přišli do ghetta také jeho rodiče a mladší bratr Zdeněk, jeho babička v Terezíně zemřela. Kárný se brzy připojil k odbojovému hnutí v ghettu a dva roky vydával ručně rozmnožovaný ilegální časopis „Přehled“. Zde se seznámil s o čtyři roky mladší Margitou Krausovou, která se stala jeho spolupracovnicí a životní partnerkou. Poprvé se vzali v lednu 1944 v ghettu, podruhé na konci roku 1945 v Praze.
Na podzim roku 1944 začala poslední vlna transportů z Terezína do vyhlazovacího tábora Osvětim-Březinka. Nyní byli deportováni téměř všichni mladí lidé, členové samosprávných orgánů a členové dosud z transportů ušetřených skupin tzv. Aufbaukommand. V noci z 28. na 29. září 1944 odjelo z Terezína transportem EK 2 499 osob, mezi nimi Miroslav Kárný a jeho bratr Zdeněk. Po krátkém pobytu v Drážďanech pokračoval vlak do Osvětimi.
Po příjezdu na rampu byl transport selektován. Mezi těmi, které lékař na rampě poslal na smrt do plynových komor, byl i Miroslavův bratr Zdeněk. O něco později se jeho žena Margita přihlásila dobrovolně na místo na Východě, protože doufala, že zde najde svého manžela. 6. října 1944 byli Kárnýho rodiče deportováni transportem Eo do Osvětimi a zavražděni v plynových komorách. Miroslav Kárný byl z rampy odvezen do bývalého cikánského tábora v Březince (BIIe). Nebyl tetován a byl považován za průchodného Žida. Po asi 14denním pobytu v Březince byl spolu s 1 500 dalšími vězni deportován do Kauferingu, pobočného tábora koncentračního tábora Dachau. Zde byli vězni, mezi nimi sovětští váleční zajatci a maďarští Židé, využíváni především k výstavbě výrobních zařízení pro letecký průmysl. Kárný přežil hlad, špatné životní podmínky v zemních jeskyních, dlouhou nemoc, pochod do Landsbergu a pochod smrti do Allachu u Dachau, kde byl nakonec osvobozen.
Po několika týdnech v karanténě se vrátil do Prahy, tři a půl roku poté, co odjel z Masarykova nádraží s Aufbaukommandem 1 do Terezína. V Praze se setkal se svou ženou Margitou, která byla osvobozena v koncentračním táboře Kudowa-Sakisch a vrátila se do Prahy ještě před ním.
Dne 1. července 1945 začal Miroslav Kárný pracovat jako redaktor v Rudém právu v Praze. V roce 1951 byl v rámci kampaně proti takzvanému sionistickému nebezpečí propuštěn. Jeho nevlastní bratr Jiří, který byl do roku 1952 generálním tajemníkem československého průmyslu, byl spolu s Josefem Smrkovským a dalšími odsouzen v jednom z posledních velkých politických procesů v roce 1954.
Od roku 1952 pracoval Miroslav Kárný v redakci časopisu „Kladenský kovák“ ve Spojených ocelárnách Kladno. Zde se začal věnovat výzkumné práci. Výsledky publikoval společně s dalšími autory ve studii „Sto let kladenských železáren“. Kniha vydaná v roce 1959 se stala standardním dílem pro historii průmyslových podniků v Československu. Brzy poté se stal předsedou Komise pro historii podniků.
V roce 1958 začal pracovat v redakci deníku „Svoboda“ a později se stal jeho šéfredaktorem. Podílel se na přípravách „Pražského jara“, v roce 1968 pracoval v Ústředním výboru Komunistické strany Československa, který musel v roce 1969 opustit. V roce 1974 odešel do důchodu a od té doby se věnoval výhradně historickému výzkumu. Již v roce 1974 vyšla jeho první studie o historii terezínského ghetta, o rok později druhá. V roce 1976 byl přijat jeho projekt „Nacistické řešení židovské otázky v českých zemích“.
Výsledky tohoto výzkumu publikoval v časopise „Judaica Bohemiae“ a v zahraničních periodikách. Výsledky své patnáctileté práce shrnul v roce 1989 v knize „Konečné řešení: Genocida českých židů v německé protektorátní politice“, která vyšla v roce 1989 v nakladatelství Academia. Další publikace v časopise „Hlas revoluce“ Sdružení protifašistických bojovníků a dalších časopisech, neúnavná práce v archivech z něj již před pádem komunistického režimu učinily uznávaného odborníka na holocaust v tuzemsku i zahraničí.
Po rozpadu komunistického režimu se Miroslav Kárný na počátku 90. let podílel na založení Terezínské iniciativy, mezinárodního sdružení vězňů terezínského ghetta. Byl jedním z deseti zakladatelů a do roku 2001 také místopředsedou. V roce 1994 byl spoluzakladatelem nadace Terezínské iniciativy, která se stala místem, kde se soustředil výzkum historie terezínského ghetta. Po mnoho let publikoval své studie v zahraničních sbornících a odborných časopisech. V roce 1994 inicioval vznik ročenky „Terezínské studie a dokumenty“ a je především jeho zásluhou, že si tato ročenka mezitím získala mezinárodní uznání. O pět let později inicioval založení „Knihovny Institutu Terezínská iniciativa“, v níž měly být vydávány monografie. Miroslav Kárný byl organizátorem a přípravcem odborných konferencí, které se v devadesátých letech konaly v památníku Terezín.
Jeho velkou zásluhou je však spolupráce na vytvoření databáze všech vězňů terezínského ghetta a vydání tří svazků pamětní knihy Terezín. Spolu s dalšími lidmi vytvořil památník obětem holokaustu. Až do konce života pracoval na rukopisu „Terezínského kalendária“.
Miroslav Kárný zemřel 9. května 2001.
Jiří Koutoc, bývalý vězeň a přítel zesnulého, po jeho smrti napsal: „Pokud bude budoucí historik chtít ještě hlouběji a úplněji popsat český holokaust, bude pro tuto velkou syntézu nezbytně potřebovat dílo Miroslava Kárného.“
