1. ledna 1919 – 16. října 1944
Narodil se ve Varnsdorfu na německých hranicích. Jeho rodiče, přičemž jeho otec byl podnikatelem s textilem, patřili k německy mluvícím židům v zemi.
Kien chodil do reálného gymnázia v Brně. Byl dvojnásobně talentovaný, stejně jako spisovatel Peter Weiss, s nímž v letech 1937/38 studoval na Akademii umění v Praze. Psal básně, povídky, pokoušel se o dramatické kusy a filmové scénáře. Zároveň horlivě kreslil tužkou a perem, uhlíkem a hlinkou. Vytvořil více než sto olejomaleb, převážně portréty těch, kteří byli později spolu s ním pronásledováni, jako by tušil budoucí vývoj a musel svými obrazy zachovat jejich životy. V jedné básni z této doby se píše: „Bojím se / obrovské modré temnoty / smrti / Chytá mě hrůza / když pomyslím na ni, jak zákeřně číhá... / Nechci...“ Ve svém povídání „Rozloučení s rodiči“ popisuje Peter Weiss panickou atmosféru před vpádem Němců do Prahy. Zoufalý Žid vyskočí z okna a dopadne přímo před oběma přáteli na chodník. Peter Weiss se podívá na Petra Kiena: „Jeho dech byl vzlykavý.“ Píše: „Uteč, Petře Kiene, nezůstávej tady, schovej se, ty s tvou bezmocně otevřenou tváří.“ Peter Weiss uprchne do Švédska, Petr Kien mu posílá své rané dílo. On sám neunikne. Když byl – stejně jako všichni ostatní židovští studenti – vyloučen ze studia, navštěvoval soukromou grafickou školu. Vedle toho vyučoval kreslení židovskou mládež ve Weinbergově synagoze. Jedním z jeho žáků byl Jan Burka, se kterým se spřátelil. Oženil se se svou oblíbenou modelkou Ilsou Stránskou, dcerou bankéře, u kterého bydlel v podnájmu.
4. prosince 1941 byl deportován do Terezína, stejně jako jeho rodiče a manželka Ilsa. Stejně jako mnoho jiných umělců pracoval v Technické kanceláři a věnoval se literatuře, dramatu a hudbě. V roce 1942 se seznámil s Helgou Wolfensteinovou, která byla deportována z Brna do ghetta a stejně jako on pracovala v kreslírně. Peter se do ní zamiloval, trávil s ní veškerý volný čas, bral ji jako modelku a milenku a rozešel se se svou ženou. Jan Burka později říká: „Nechci nijak zlehčovat hrůzu naší beznadějné situace. Ale představte si nás zároveň šťastné, protože jsme byli mladí. Z vězení jsme neunikli. A přesto jsme si užívali radosti života. Navzdory stísněným podmínkám v ghettu jsem našel mansardu, kde jsem miloval a maloval svou modelku.“
Petr Kien pociťuje velkou paniku z vnitřního odumírání, aniž by předtím prožil nějaký život. Kreslí, píše libreto k opeře „Císař Atlantidy“ od Viktora Ullmanna, která měla premiéru až v roce 1975, píše básně, mezi nimiž je i cyklus „Die Peststadt“ (Morové město). Petr Kien napsal v ghettu hru Die Marionetten/Loutky, která byla uvedena v českém překladu, ale jejíž text se ztratil.
Dne 16. října 1944 se spolu se svou ženou a rodiči přihlásil dobrovolně k transportu do Osvětimi. Helze W. o tom nic neřekl. Při jejich posledním setkání jí předal 14 dopisů, z nichž měla každý den jeden otevřít a poté spálit. Předal jí kufr s básněmi a více než 400 kresbami z doby strávené v ghettu. Petr Kien přežil selekci na rampě v Osvětimi, ale na konci roku 1944 zemřel na následky infekce. Helga Wolfensteinová přežila Terezín a s ní i kresby. Začala studovat v Praze, ale pak odcestovala do Anglie, kde žila jedna z jejích sester. Kresby uložila u tety v Brně. V roce 1971 byly zkonfiskovány vládou ČSSR a předány památníku v Terezíně.
„Peter Kien pocházel z malého moravského městečka a v roce 1941, ve věku 22 let, přišel do Terezína. Zde ho někteří mecenáši tak rozmazlovali, že někdy ztratil míru a sebekritiku, přesto zůstal osvěžující naivní, originální a vynalézavý, a zároveň nezištným přítelem a pomocníkem všech ostatních umělců. Jeho záměrem nebylo hledání pravdy, ale ani obviňování, každý předmět byl pro něj nejprve objektem, na kterém mohl prokázat své virtuózní umění. Přes svou vysokou a přitažlivou inteligenci nebyl tak intelektuální... Zajímal se o jednotlivé lidi, o anonymní typy stejně jako o známé osobnosti tábora. Ten, koho chtěl nakreslit, se mu nemohl vyhnout, musel mu sedět modelem a byl téměř pohlcen jeho pronikavým, zkoumavým pohledem. Jeho schopnost zachytit charaktery se projevila i v jeho vynikajících karikaturách, které byly často záměrně odpudivé, jindy zase záměrně benevolentní, ale vždy odhalovaly něco podstatného. Kien využíval všechny kreslířské techniky a zanechal po sobě také několik, méně zdařilých olejomaleb. Vedle toho se s menším štěstím, ale i zde s talentem, pokoušel o psaní dramat, pohádek a básní. Jako věrný syn zahynul Kien spolu se svou ženou a rodiči v říjnu 1944 v plynové komoře v Osvětimi.“
I. Sotva se odváží pohled do pusté dálky, kde černá silueta morové města hrozí – tam je smrt. Jako smuteční vlajky vlají hejna havranů, a vedle nich závistivě jako doprovod supové a mor. Vystrašený rolník se plíží lužními lesy, smrt před sebou za valem a příkopem, hrůza v patách, a kosí za doprovodu hudby chraplavých havranů.
II. Mrtvoly leží nepohřbené na ulicích, nemocní křičí v domech: to je mor s jeho černými vředy, to je mor, nejstrašnější z válek. Ještě stále zní tenké železo duelů. Ještě stále panuje hrdost v dobře naplněných stájích. Ještě se konají maškarní plesy.
III. Pohřební vůz se valil ulicemi, doprovázený mlčenlivými sluhy v maskách – rozprostřený přes shnilé kosti. A vzduch leží jako v kleštích nad zděšeným městem. Tam, v posledním domě, zuří poslední oslava. Šílené zvuky rozbitých mandolín, tanec roztrhaných harlekýnů, polibky, krev a víno za zataženými závěsy. Mor.
IV. Bez dechu, holí, s roztrhanými košilemi, olovem na chodidlech, ostnatým drátem kolem srdce, ve vlastním domě navždy cizinci. A každý den a každou hodinu to trhá náš život, jako rybářský prut vytrhává rybu z vody směrem k břehu. Utrpení nás honí jako hřebec klisnu, spojuje se s námi s řehotem triumfu, objímá nás provazy svého biče. Bez dechu, holí, s modřinami na trupu nás nouze svírá ve svých palečnicích a tupí své nože o naše maso. Ale nikdo nám nemůže ukrást naše sny.
