Paul Klaar byl vídeňský Žid. Byl vedoucím lékařem ve sběrném táboře. Tam řídil lékařskou péči a musel pro SS vypracovávat posudky o tom, kdo je způsobilý k transportu a kdo ne. Své posudky musel předkládat vedoucímu tábora nebo Gestapu a byl pod neustálou kontrolou.
Snažil se co nejčastěji chránit lidi před deportací, ale jeho žádosti byly často zamítnuty. Po osvobození z Terezína byl zahrnut četnými poctami. Stal se „tajným dvorním radou“ a vrchním lékařem vídeňské policie. Nikdo Paulu Klaarovi nic nevyčítal a všichni přeživší o něm mluvili jen v superlativech. Jeho synovec o svém strýci píše:
„Fyzicky se můj velký, tlustý, vždy veselý a energický strýc z mého dětství se svou mladistvou láskou k malým fotoaparátům a obrovským plnicím perům zmenšil na třetinu své dřívější velikosti. „Fungoval“, chodil se mnou na procházky, bral mě s sebou do své kanceláře na policejním ředitelství. Mluvil – i když jen málo a pomalu, jedl – také jen málo a pomalu. Když jsem s ním seděl u stolu, když jsem s ním chodil po ulicích, seděl a chodil jsem vedle robota. Jeho tvář byla zcela bez výrazu, hlas monotónní, oči bez života.“
Paul Klaar si zoufal nad svými dřívějšími úkoly. Tři pokusy o sebevraždu selhaly, pak ho na kruhovém objezdu srazila tramvaj a on ve věku 62 let zemřel na následky zranění. Nikdo neví, zda do tramvaje vběhl z roztržitosti, nebo úmyslně.
