z alba významných osobností židovské samosprávy z 1. ledna 1944 viz také Významné osobnosti a Terezínský sborník
Emil Klein se narodil 7. března 1873 v Reichenbergu. Byl německým státním příslušníkem, ženatý s Rahel Antonií, rozenou Salomon. Z tohoto manželství vzešly 3 děti. Emil Klein byl dne 23. července 1942 převezen do Terezína. V roce 1898 promoval na Lékařské fakultě Německé univerzity v Praze, v roce 1898 byl sekundářem na klinice Jaksch. V roce 1900 byl asistentem prof. Schweningera v Charité v Berlíně, v roce 1902 byl vrchním lékařem na poliklinice. V roce 1907 vedoucí polikliniky pro fyzikální a dietní terapii, v letech 1923–1936 ordinář na univerzitě v Jeně. Vyznamenání: Válečný kříž za civilní službu. Císařský a královský velvyslanecký lékař v Berlíně a císařský a královský konzulární lékař tamtéž. Zakladatel přírodní léčby. Mnoho publikací.
Osvobozen v Terezíně.
„... poslední místo bydliště Berlín. (...) Lékař rakouského velvyslanectví v Berlíně. 1923 profesor na lékařské fakultě univerzity v Jeně.“
„Zjistil jsem, že existují dva druhy prominentních osob. Druh A, kterému služebna přiznala privilegia a ochranu před transportem, a druh B, který byl omezen samosprávou v souladu s jejími omezenými pravomocemi. (...) V Q 408/10 byly obě kategorie. (...) Bydlel zde však také prof. Dr. Emil Klein, prominentní osoba typu A. Je považován za zakladatele přírodní medicíny a do roku 1936 byl ordinářem na univerzitě v Jeně. Hned na začátku mi bylo vštěpováno, že jeho polední spánek je posvátný. Snažil jsem se tedy co nejtišeji vytírat dlouhou chodbu, na jejímž konci se nacházel jeho pokoj. Vtom přišel po schodech nahoru ordonanční důstojník s lístkem pro Dr. Kleina. (...) Ještě předtím, než začal učit v Jeně, byl lékařem na rakousko-uherském velvyslanectví a konzulátu. Nyní, v sedmdesáti letech, se stejně jako všichni jeho kolegové a spolutrpící v tomto podřadném prostředí cítil tak mimo, že se musel distancovat, aby se ochránil. Kromě značné dávky domýšlivosti v sobě nosil starý řád, kde hodnost a postavení ještě měly své platné místo, a nebyl ochoten se podřídit novému, za žádných okolností, což zde demonstroval: „Se služebnictvem nemluvím.“
Mluvil z něj však i Terezín. Většina lidí se mohla ve svých přeplněných ubikacích vybít na sousedech, když je hlad činil svárlivými. Profesor Klein, se svou ženou v prominentní izolaci svého maloměšťáckého pokoje, k tomu potřeboval uklízečku, která se mu odvážila přiblížit s mokrými hadry v rukou. Když jsem se později stal knihovníkem a navíc jeho spolubydlícím, choval se normálně a přívětivě.“
V propagandistickém filmu Terezín ve 33. sekvenci (Margry 1996).
