Ruth Klüger pocházela z Vídně, kde se narodila v roce 1931. „Bylo to prostě neradosté (dětství). Neradostné a až do morku kostí nepřátelské vůči židovským dětem.“ Ruth Klüger strávila prvních jedenáct let svého života v tomto „bahně“. Vzpomíná: „ Člověk vyšel na ulici a ocitl se na nepřátelském území“. Vídeň je město, ve kterém Ruth Klüger „již v sedmi letech nesměla sedět na lavičce v parku a mohla se za to považovat za vyvolený národ“. Ve Vídni se naučila mluvit a číst. „Na protižidovských nápisech jsem procvičovala své první čtenářské dovednosti a první pocity nadřazenosti.“ Nenosila židovskou hvězdu nerada. „Když už, tak už.“
V listopadu 1942, ve věku jedenácti let, byla Ruth Klügerová spolu se svou matkou deportována do Terezína. „Terezín jsem nějak milovala,“ píše – kontakty, přátelství a rozhovory v táboře z ní udělaly společenského člověka. „Terezín jsem nenáviděla,“ píše – tábor byl bažinou, hnojištěm, mraveništěm, které bylo rozšlapáno.
O dva roky později, ve věku 13 let, byla v Osvětimi-Březince. To, že v tomto vyhlazovacím táboře nezemřela, bylo spíše dílem náhody. Při rozhodující selekci byla již poslána na stranu smrti, když se jí podařilo znovu proklouznout do řady a jako patnáctiletá byla s pomocí zcela neznámé ženy, která potvrdila její údaje, zařazena mezi živé.
Ruth Klügerová emigrovala do Spojených států, vdala se a vychovala dva syny. V roce 1962 začala studovat germanistiku a postupem času začala vše sepisovat.
