Felix Kolmar byl jako Žid zatčen 24. listopadu 1941. Spolu s dalšími 241 muži byl deportován do Terezína. Kolmar byl prvním vězněm v prvním transportu do Terezína, v takzvaném Aufbaukommandu. On a ostatní vězni měli za úkol přeměnit Terezín na ghetto, ve kterém mělo místo 7 000 obyvatel žít 10 000 až 70 000 lidí. On a jeho přátelé museli sestavit šibenici a postavit ji na nádvoří kasáren.
Felix Kolmar se v Terezíně oženil, zde v ghettu zemřela jeho matka. Sám se připojil k ilegální organizaci a našel podzemní chodbu vedoucí ven. Neutekl však, aby uchoval tajemství této únikové cesty pro pozdější dobu.
16. října 1944 byl Felix Kolmar transportován do Osvětimi. Do té doby měl jako člen Aufbaukommanda (stavebního komanda) privilegium ochrany před transportem. Toho dne zachránil jeden esesák jeho ženu před smrtí, když ji holí odehnal od vagónu. „Žádná žena z mého transportu Osvětim nepřežila, on ji zachránil,“ říká Kolmar, „stejně jako mě zachránil Mengele. Při každé selekci mě postavil na správnou stranu.“ Na dobu v Osvětimi si nechce nebo nemůže vzpomenout. Někdy byl přidělen do sirných dolů a věděl, že se z nich nikdo nevrátil. V noci před transportem byli vězni SS zastřeleni na rampě v Březince. Stály tam i další vagóny. V jednom z nich Kolmar uviděl tváře z Terezína. Do tohoto vagónu uprchl.
Vlak jel do Friedlandu, do pobočného tábora koncentračního tábora Groß-Rosen ve Slezsku. I když mnoho vězňů tohoto tábora zemřelo, nebyl to vyhlazovací tábor. Vězni sem byli přivezeni, aby postavili podzemní továrnu, ale od tohoto plánu bylo upuštěno. Kolmar byl jako otrok poslán do továrny na vrtule Hermann Göring. Zde musel lisovat poloviny vrtulí a tahat je do skladu, dvanáct hodin denně, bez přestávky, bez jídla. V továrně pracovali také nuceně nasazení, ale s otroky z Osvětimi nesměli mít žádný kontakt, oddělovala je mříž. Ve Friedlandu zažil konec války. Ještě v noci z 8. na 9. května se německý wehrmacht nechtěl v této oblasti vzdát a pokračoval v boji. Bomba zasáhla elektrárnu, která napájela plot tábora. 200 vězňů, včetně Kolmara, uprchlo přes zničený plot k Sovětům. Vězni, kteří zůstali, byli zastřeleni SS. Kolmar se vrátil do Prahy, studoval a stal se profesorem fyziky na univerzitě. V roce 1999 byl členem komise, která s německými vládními orgány vyjednávala výši odškodnění pro oběti nacismu.
Setkal jsem se s ním v roce 2002 v terezínském krematoriu a znovu v roce 2005 během naší velikonoční cesty do Terezína. Oslovil jsem ho, vyprávěl jsem mu o našich work camps, o práci na znamení pokání, a on se z našeho setkání radoval, vyprávěl mi, že ho pozval předseda německého Bundestagu, že stále přednáší a do Terezína už jezdí jen zřídka.
