1907 - 1945
Walter Lindenbaum se narodil 11. prosince 1907 v 10.. Vídeňském okrese jako syn židovské rodiny. Mládí prožil v Leopoldstadtu ve 2. vídeňském okrese, které místní posměšně říkali „Mazzeinsel“.
Lindenbaum se stal známým díky rozhlasové hře „Großstadt“, která byla vysílána v rakouském rozhlase 7. ledna 1932. Lindenbaum, který hojně přispíval do sociálnědemokratického tisku a cítil se velmi blízký sociální demokracii, se ve svých básních a skečích snažil zachytit nuzný život městského proletariátu. Walter Lindenbaum se angažoval ve „Svazu socialistických spisovatelů“, který byl založen v lednu 1933 ve Vídni a na mnoha akcích vystupoval proti nacistickému režimu, který se v Německu dostal k moci.
V prosinci 1933 se Lindenbaum oženil s Rachel Lieblingovou. Po porážce rakouského dělnického hnutí v únoru 1934 uprchla řada členů socialistického sdružení spisovatelů do zahraničí. Lindenbaum zůstal ve Vídni. Snažil se finančně udržet nad vodou pomocí reportáží a vídeňských témat. Psal aktuální texty pro kabaretní divadlo „Cabaret ABC im Regenbogen“ a ve vídeňském tisku se setkával s vděčnou kritikou, ale již tehdy byl sledován státní policií a podezříván z komunistické činnosti. Po anexi Rakouska se situace Židů žijících ve Vídni dramaticky zhoršila.
1. dubna 1943 byla rodina Lindenbaumových deportována do Terezína.
V tomto nuceném společenství se Lindenbaum snažil vymanit své spoluobčany z tísnivého zoufalství a beznaděje účastí na kulturních aktivitách, ale také dokumentovat bídu každodenního života. Píseň „Vezme si pán polévku?“ o staré hladovějící ženě je zdrcující. Bývalí vězni si pamatují Lindenbaumovy texty: „Wie ich geh und steh, schaufeln Juden Schnee“, „Und die Musik spielt dazu“, „Ein Gerücht geht durch die Stadt“, „Ghettomädel“ a „Das Lied von Theresienstadt“.
Walter Lindenbaum byl 28. září 1944 deportován do Osvětimi. Jeho žena Rachel a dcera Ruth následovaly 6. října a byly zavražděny v plynové komoře. Sám Lindenbaum zemřel na následky útrap evakuačního transportu 20. února 1945 v koncentračním táboře Buchenwald.
Píseň z Terezína
Je nás tu 40 000 Židů, bylo jich tu mnohem víc, a ty, které jsme neodvezli do Polska, jsme odvezli v rakvích.A na nádvořích kasáren, tam stojíme večer, toužebně a úzkostně, a díváme se na věčné hvězdy, a cítíme nejprve nutkání.Svoboda bydlí ve hvězdách, a ne v kasárenských blocích,A v noci si ve snech šeptáme:Jak dlouho ještě, jak dlouho ještě....Oh, vzpomeň si, bratře, soudruhu, na terezínskou písničku!
Bojujeme o to nejnutnější k životu, A každý den přináší nové strádání,Pýcha, ta se tu nesmí,O kousek chleba se žebrá.Dřív by ti to nedovolili,Přinést polévku v plechové misceA lačně ji slupnout bez lžíce,Tady se tomu říká: Jez, nebo zemři! A bída se odhaluje V tváři každého tvora,selhává, trápí se, někdy krade,neboť zde vládne ego-příroda.Ach, vzpomeň si, bratře, soudruhu, na terezínskou písničku.
A tam, kde žijeme, není světlo, jen naděje před námi svítí, koně tu měli své stáje, dnes tam spí šedesát mužů, tváře propadlé a hubené, z touhy tu neztloustneš, a tak v noci ležíš na svém loži.
A sny o posteli v kavalci.Bolest, kterou člověk statečně snášíVe dne, kdy slunce jasně svítí,Která nám často srdce drásáV nocích, kdy pláčeme v osamění. Vzpomeň si, bratře, soudruhu, na tu písničku z Terezína.
Město dětí a starců,Někteří zárodek naší naděje,Ostatní, tiše usínajíA vracejí se domů k otcům.Smrt, černý rytíř, vezme dítě, je mu to jedno,Pak všemi ostatními matkami,Táhlý bolesti jde pláč.Muži, kteří jinak bez lítosti, stále tak zatvrzelí,Cítí chvění v srdci,Pláč matky po dítěti.Ach, vzpomeň si, bratře, soudruhu, na písničku z Terezína.
Takhle žijeme, ve „vzorovém" ghettu,Osud nás drží všechny.My Židé tady, těch 40 000Jsme stále zbytek milionů.Máme smutek, máme starosti,A mnoho bolestí stále máme,Žijeme tady ode dneška do zítřkaAle přece žijeme.Mohli nás tady o mnoho věcí připravit,Osud nás sem přivedl,Ale jedno jsme si uchovali: víru,Že to bude zase jinak.Ach, vzpomeň si, bratře, soudruhu,Na písničku z Terezína.
A až bude všechno jinak, až skončí dřina a trápení, až bude na zemi zase mír, pak si doma zazpívám svou píseň.
Ale osud tomu chtěl jinak,
Jestli se svobody nedožiju,A jestli mě tu pohřbí,Moje báseň bude žít dál,A až uplynou léta,Pro tebe plná bezstarostného štěstí,Jestli se dokážeš jednou zamyslet,A vzpomenout si na tu dobu,Pak si zazpívej,ó bratře, soudruhu,Písničku z Terezína.
