Max Mannheimer se narodil jako první syn v židovské rodině v Novém Jičíně. Jeho bratr Erich se narodil v roce 1921, bratr Ernst v roce 1923, bratr Edgar v roce 1925 a sestra Käthe v roce 1927. Rodina nebyla příliš nábožensky založená, ale matka dodržovala dietní předpisy a o svátcích chodila do synagogy. Jeho otec měl pronajatou hospodu, později provozoval velkoobchod s potravinami a jezdil po vesnicích s dodávkou, ve které prodával potraviny.
Po obecné škole absolvoval Max v letech 1934-1936 dvouletou obchodní školu. V té době se situace v této oblasti obývané Němci a Čechy zhoršovala. Sudetoněmecká domobrana (později Sudetoněmecká strana) šířila nacistickou propagandu a podporovala hnutí „Domů do Říše“. Po absolvování obchodní školy nastoupil Max do firmy Schön & Co ve Znaim-Alt Schallersdorfu. V té době měl Max stále dobré kontakty s nežidovskou mládeží a hrál například fotbal v místním týmu.
Po Mnichovské dohodě byly Sudety 10. října 1938 obsazeny německým wehrmachtem. O několik dní později byla rodině zabavena dodávka a židovské obchody byly bojkotovány. Židé byli stále více izolováni, vytlačováni z veřejného života a zbavováni svých práv. Dne 10. listopadu 1938 byly vypáleny také synagogy v Novém Jičíně, na jejichž vyhořelých troskách bylo napsáno „Juda verrecke“ (Žide, zhyň). Téhož dne byl jeho otec zatčen gestapem a propuštěn až v prosinci 1938 pod podmínkou, že opustí město a území Říše. Dne 27. ledna 1939 se rodina přestěhovala do Uherského Brodu ve „zbytkovém Československu“. Max začal pracovat v obchodě s kořením a semeny a rodina se snažila vyjít s penězi. V březnu 1939 pak Wehrmacht obsadil i Uherský Brod a byl vyhlášen protektorát. V létě 1939 Max nastoupil na stavbu silnic. Životní podmínky Židů se stále zhoršovaly, protože zákony a nařízení byly vydávány téměř denně. Na konci roku 1940 se Max seznámil s Evou Bockovou, zamiloval se do ní a v roce 1942 se vzali, i když transporty už byly v plném proudu. Jeden z Maxových bratrů je zatčen a nikdo neví, kde je. Dne 24. ledna 1943 dostávají také rozkaz k transportu. Max a jeho rodina byli koncem ledna 1943 deportováni do Terezína. Max má číslo CP 510. Je mu 23 let.
Mannheimerovi zůstali v Terezíně jen několik dní, pak museli znovu pochodovat přes zdymadlo do Bauschowitz, kde na ně a na tisíc dalších vězňů čekal vlak na dvoudenní cestu do Osvětimi-Březinky. Jsou selektováni na osvětimské rampě a o půlnoci Max naposledy spatří svou sestru, svou matku, svou manželku Evu a svého otce. Budou zavražděni v plynových komorách. 1. února 1943 byli Max a jeho dva bratři Ernst a Edgar převezeni do karanténního tábora, kde byly životní podmínky tak špatné, že šest týdnů karantény přežili jen někteří. Vězni byli biti a ponižováni v chladu a s nedostatkem jídla. Nemocní jsou okamžitě „vytříděni“ a usmrceni. Mezi oběťmi je i bratr Ernst. Max následně pracoval v různých pracovních oddílech, onemocněl, s pomocí ostatních vězňů se uzdravil a přežil kritické selekce. Někdy to dojde tak daleko, že to chce vzdát. Max má číslo 99728.
Spolu s bratrem Edgarem byli v září 1943 vybráni do transportu do bývalého varšavského ghetta. Vězni zde musí provádět demoliční práce, aby vyklidili zbytky ghetta po krvavých bojích. Jeho obchodní vzdělání se mu hodí a získá úřednickou práci.
V srpnu 1944, kdy se blížila fronta, byli Max, jeho bratr Edgar a další vězni deportováni transportem do Dachau. V Karlsfeldu, externím táboře Dachau, museli vězni postavit haly pro BMW a v lednu 1945 byli převezeni do externího tábora Mühldorf. Dne 28. dubna 1945 byl vydán rozkaz k vyklizení tábora. Na nákladní vlak zaútočí nízko letící letadla. Rozprchlé vězně znovu pochytá eskortní tým. Dne 30. dubna strážci nakonec uprchli a vězně osvobodila americká jednotka.
Kromě jeho bratra Edgara a jeho samotného nikdo z rodiny nepřežil. Max Mannheimer už nechtěl mít se zemí pachatelů nic společného. Pak ale potkal Elfriede Eischovou, která pocházela ze sociálnědemokratické rodiny a byla aktivní v odboji. Vzali se, měli dceru a od té doby žili v Mnichově, kde se jeho žena angažovala v místní politice (členka městské rady). Jeho žena pak onemocněla rakovinou a v roce 1964 zemřela. Mannheimer pracoval pro různé židovské charitativní organizace. Znovu se oženil, tentokrát s Američankou. Se svou třetí ženou měl syna.
