Císařovna, uherská a česká královna, arcivévodkyně rakouská (1740-1780). Dědička císaře Karla VI., žila v letech 1717 až 1780, v roce 1736 se provdala za lotrinského vévodu Františka Štěpána. V roce 1740 převzala vládu v habsburských dědičných zemích, které se jí podařilo udržet s výjimkou Slezska a italských vévodství Parma a Piacenza (Válka o rakouské dědictví, Sedmiletá válka). Navzdory spojenectví s Francií a Ruskem se jí během Sedmileté války nepodařilo vybojovat Slezsko od Friedricha Velikého zpět.
Mírových let využila k přeměně česko-rakouské poloviny říše z tradičního korporativního státu na centrálně řízenou monarchii a ke kolonizaci jižních Uher a Sedmihradska (švábská tažení). Po smrti svého manžela (1765) přijala za spoluvládce svého syna Josefa II. Po 1. rozdělení Polska připadla Halič rakouskému rodu. Válka o bavorské dědictví jí přinesla Innviertel.
Josef II., zakladatel terezínské pevnosti, po ní pojmenoval město.
