Stísněné podmínky a nedostatek prostoru byly pravděpodobně jednou z nejtěžších ran, kterým museli vězni v Terezíně čelit. Přeplněnost věznic vedla ke ztrátě posledních zbytků soukromí a k vysokému stupni nervového vypětí vězňů. Přispívalo to k šíření nemocí a vězně to psychicky deprimovalo. Před válkou žilo v Terezíně asi 7 500 lidí, včetně posádky, jejíž ubytovací podmínky byly již tak stísněné. Když v září 1942 dosáhl počet vězňů svého vrcholu, bylo ve zdech města namačkáno 58 491 mužů, žen a dětí. Místnost, která byla dříve určena pro jednu osobu, musela být nyní dostatečně velká pro osm osob. Průměrná obytná plocha vězně byla 1,65 m², v březnu 1943 to bylo ještě 2,0 m². Velitelství SS vyřešilo problém po svém. Tisíce a tisíce lidí byly deportovány do vyhlazovacích táborů na východě, takže v létě 1944 připadalo na jednoho vězně 3,05 m2.
K ubytování vězňů sloužily bývalé kasárny. Jen v Sudetských kasárnách bylo více vězňů než civilistů v celém Terezíně před válkou! Domy civilistů, kteří museli město opustit do března 1942, obsadili vězni. Kromě toho byly postaveny baráky a lidé byli ubytováni v nouzových ubytovnách, na dvorech, v kasematech a také na půdách. Například v roce 1942 žilo v podkroví 6 034 lidí. Lidé často leželi na holé podlaze nebo na kufrech.
V kasárnách, ale i v městských domech se spalo na třípatrových lůžkách umístěných blízko sebe. Šířka lůžek byla 65 cm a výška mezi jednotlivými úrovněmi plošin 80 cm, takže se nedalo sedět vzpřímeně.
Přesto právě tato prkenná lůžka byla „obytným prostorem“ vězňů. Soukromé věci zde nebyly možné, na soukromé věci nebyl prostor.
Skutečnou pohromou ubytování byla havěť: Štěnice, vši, myši a krysy, přispívaly významně k šíření nemocí.
Hygienické podmínky byly katastrofální, chyběla voda, bylo příliš málo záchodů, které byly neustále ucpané, a kanalizace byla navržena pro desetinu těchto mas lidí. Tuto obtížnou situaci v ubytovacích zařízeních dále zhoršoval zákaz osvětlení uvalovaný jako kolektivní trest za bezvýznamné přestupky.
