Výrobní oddělení bylo součástí hospodářského oddělení „Židovské samosprávy“ terezínského ghetta. Vedoucím tohoto oddělení byl až do osvobození Dr. Ing. Rudolf Freiberger.
Výrobní činnost tohoto oddělení byl rozdělena do dvou skupin, které se lišily svým účelem: Skupina 1 se zabývala výrobou pro vnitřní potřeby ghetta, skupina 2 výrobou pro použití mimo ghetto (pro soukromé firmy a vojenské úřady v nacistickém Německu).
Podle Rudolfa Freibergera patřily k výrobnímu oddělení tyto výrobní prostory:
Skupina 1
Skupina 2
Podle Freibergera byl nejvyšší počet pracovníků ve výrobním oddělení 4 000. Nedokáže však říci, kdy bylo tohoto čísla dosaženo. Vychází z toho, že od 30. září 1942 do 30. září 1943 žilo v Terezíně v průměru 27 666 osob ve věku od 16 do 65 let. Jestliže 4 000 z nich pracovalo ve výrobě, představovali 14,5 % výše uvedené skupiny obyvatel.
Podniky pro vlastní potřeby ghetta
Dílny pro zpracování kovů
Kovozpracující dílny se nacházely na bývalém stavebním dvoře u Litoměřické brány, v bývalém vojenském areálu. Byly zde umístěny dílny pro kovoobrábění a strojní zámečnictví. Jejich úkolem byla údržba strojů, výroba náhradních dílů, nářadí atd. Nacházela se zde také dílna na opravu nákladních automobilů.
Dřevozpracující provozy
V bývalé vojenské jízdárně byla poměrně malá tesařská dílna a poměrně velká truhlářská dílna. Byly zde vyrobeny desetitisíce paland, které se v ghettu běžně používaly (obvykle 2-3 patra vysoké), dále stoly, židle, stoličky pro domov mládeže, nemocnici, provozy atd., police a součásti. Sklad dřeva se nacházel v bezprostřední blízkosti dílen v kryté jízdárně.
Montáž dřevěných konstrukcí
Byly montovány součásti, které byly buď vyrobeny v truhlárně, nebo dodány zvenčí. V této dílně se také vyráběly police pro různé výrobní provozy.
Pekárna
Pekárna se nacházela v bloku A IV naproti > Hannoverským kasárnám v budovách staré vojenské pekárny. Původně byla určena pro městskou posádku, ale když počet obyvatel ghetta prudce vzrostl, její kapacita přestala stačit. Bylo nutné zakoupit další stroje a pečicí troubu. Malý počet kvalifikovaných pracovníků zaučoval nekvalifikovanou pracovní sílu. Tehdy bylo možné vyrobit 16 000 kg chleba denně. Mezi 31. červencem 1942 a 30. červencem 1943 dosáhl počet vězňů v ghettu svého vrcholu. Průměrná hodnota činila 46 900 s rozpětím 43 400 až 53 300. Pekárna dokázala upéct v průměru 360 g chleba na osobu za jeden den. U nejvyššího počtu obyvatel, tj. přibližně 58 000 osob, to bylo 276 g na osobu a den. Jedním z největších problémů v pekárně bylo minimalizovat ztráty materiálu. Chemická laboratoř systematicky kontrolovala výrobky, aby porovnala vykázanou spotřebu mouky se spotřebou mouky zjištěnou na základě analýz.
Prádelna
Prádelna, která se nacházela v budovách starého mlýna na mostě Egerbrücke, sloužila armádě a pro hygienické podmínky v ghettu byla stejně důležitá jako pekárna pro výživu. Technické vybavení prádelny bylo dobré, ale její kapacita cca 23 000 kg prádla měsíčně nebyla dostatečná. Byla zřízena další zařízení, z nichž některá byla vyrobena a naplánována přímo v ghettu, například 2 sušárny, žehlírna, třídírna a expedice. Tato opatření umožnila zvýšit kapacitu na 90 000 kg měsíčně.
To znamená, že v době nejvyššího počtu obyvatel ghetta (viz pekárna) byla prádelna schopna zpracovat 1,92 kg prádla na osobu a měsíc; v době absolutního maxima počtu obyvatel ghetta, t. j. 58 000 osob, to bylo 1,55 kg prádla na osobu a měsíc. Protože se objekt prádelny nacházel za zdmi ghetta na řece Ohře, doprovázeli zaměstnance při cestě do práce čeští četníci.
Dílny na opravu obuvi a oděvů
Tyto dílny zaměstnávaly 800 pracovníků. K opravám se později přidala výroba konfekce a obuvi ze starých materiálů. Po určitou dobu se zde pro nemocnice vyráběly také obvazy a šarpie (vláknitý bavlněný nebo lněný materiál, předchůdce dnešních obvazů z vaty).
Přijímací středisko
V přijímacím středisku se přijímalo špinavé prádlo, oděvy a obuv k opravě, vydávalo se vyprané prádlo, opravené oděvy a opravená obuv. Povolenky na tyto služby vydávalo výrobní oddělení podle kvót stanovených Správou židovského ghetta. Povolenky byly zpravidla vydávány jednotlivým skupinám vězňů. Například středisko práce získalo povolenky pro pracovníky, péče o mládež pro domovy mládeže atd.
Kromě centrální prádelny existovala také síť menších prádelen a opravárenských dílen v obytných budovách, které spadaly pod odbor vnitřní správy.
Sušárna brambor
Sušárna brambor byla postavena na začátku roku 1945. Proviantura neměla dostatečné skladovací prostory pro řádné uskladnění brambor. Zdá se, že předchozí opatření a kontroly, které měly zabránit hnití brambor, nebyly dostatečné. Výrobní oddělení proto zřídilo sušárnu brambor. Tím se podařilo zachránit 20 až 30 tun brambor před hnilobou. Tyto brambory pak byly uvolňovány nad rámec běžného přídělu. Byla také schválena konverze chlebové mouky, aby mohly být zachovány mimořádné příděly chleba pro těžce pracující dělníky i v době, kdy byly mimořádné potíže se zásobováním.
Výroba mýdlových náhražek
Výroba mýdlových náhražek byla umístěna v malé dílně, kterou vedl vysoce kvalifikovaný chemik. V době akutního nedostatku mýdla měla tato výroba velkou hodnotu.
Výroba ortopedických pomůcek a obvazů. Oční optika a hodinářská dílna
Tyto malé dílny se obvykle nacházely v bývalých obchodech a ukázaly se být obzvláště užitečné.
Výroba pro zákazníky mimo ghetto
Rozsáhlá výroba konfekce v ghettu, kterou nařídil velitel tábora Seidl koncem roku 1941 nebo začátkem roku 1942, nebyla realizována. Po dodání velkého množství šicích strojů a jejich rozmístění v Sudetských kasárnách rozhodla inspekce, které se zúčastnil i Eichmann, že projekt bude zrušen. Freiberger má podezření, že opuštění tohoto projektu mohlo souviset s funkcí Terezína jako tranzitního tábora a s transporty na východ, které v té době začaly.
Výroba uměleckořemeslných předmětů, galanterie a kartonových obalů
Materiál pro výrobu tohoto zboží dodávaly soukromé společnosti. Tyto společnosti také poskytly stroje potřebné pro výrobu. Freiberger se domnívá, že velitelství tábora a pracovníci Ústředny pro židovské vystěhovalectví v Praze byli ve věci zainteresováni, jinak totiž asi nelze vysvětlit skutečnost, že německý podnikatel, pro kterého tato dílna pracovala, měl židovskou manželku, jejíž blízcí příbuzní v dílně pracovali. Materiál dodávaný v nákladních autech umožňoval pašovat dopisy, potravinové balíčky a kuřivo. Teprve po nějaké době byla činnost dílen omezena, Freiberger předpokládá, že to bylo kvůli sporům mezi esesáky.
Výroba kartonových obalů fungovala i pro potřeby ghetta. Vyráběly se tu krabice na urny.
Výroba dřevěných podrážek
Výroba dřevěných podrážek se nalézala v rohu jízdárny, jejíž největší plochu zabírala truhlářská dílna. Dřevěné podrážky se vyráběly strojově a byly pravděpodobně určeny pro vězeňské tábory. Objem výroby byl spíše malý.
Výroba beden
Výroba beden, obecně známá jako K-Produktion (K=Kiste, bedna), měla za úkol vyrábět obalové bedny na nářadí používané k opravě nákladních automobilů. Zákazníkem byla německá správa Wehrmachtu; objednávka činila 120 000 beden. Během vývoje projektu, instalace továrny a vlastního pracovního procesu byl v Terezíně přítomen zástupce správy Wehrmachtu, důstojník Wehrmachtu Neumann (hodnost neznámá). Rozkaz ke zřízení výroby beden vydal velitel tábora Seidl v Neumannově přítomnosti koncem dubna 1943.
Na Seidlův příkaz byly na centrálním náměstí v Terezíně postaveny cirkusové stany, instalován pásový dopravník na válečcích, zřízen sklad beden, sklad materiálu a expediční sklad. Instalace měla být dokončena do 18. května 1943 a podle Neumannova rozkazu se mělo vyrábět 2000 beden denně.
Zakázka měla být dokončena 20. července 1943. Tento termín se nepodařilo dodržet z různých důvodů, ale především kvůli pomalému dodávání materiálu. Zdá se, že výroba beden se těšila zvláštnímu zájmu vedení wehrmachtu, protože zařízení několikrát navštívili vysocí důstojníci (včetně jednoho generála). Nedostatek materiálu vedl ke zkrácení pracovní doby (z deseti na osm nebo méně hodin denně) a k dočasnému zastavení práce. Neumann nařídil, aby byl materiál v zásobě, aby bylo možné předvést výrobní linku v případě kontroly. Objednávka byla splněna až v září 1943.
Opravárenská dílna pro uniformy
Dodávky do dílen se uskutečňovaly nepravidelně. Odběratelem opravených uniforem byl Vojenský oděvní úřad v Mnichově. Uniformy byly odesílány ve vagónech po železnici. Někdy se uniformy stříkaly bílou barvou, aby se vytvořily maskovací obleky.
Freiberger uvádí, že velitelství odmítlo písemnou stížnost Vojenského oděvního úřadu na zničené uniformy v zásobách, pravděpodobně také proto, že nechtělo být obviněno ze sabotáže.
Výroba slídy
Od září 1944 asi 1 300 vězňů ghetta (převážně žen) štípalo slídu pro Říšskou stanici elektrotechnické výroby (Reichsstelle für elektrotechnische Erzeugnisse, RETE). Jednalo se o největší válečnou zakázku pro ghetto.
Blokovna
V provozu na slídové bloky byl ze suroviny vyroben polotovar.
Původně byla provozována v Praze. Personál tvořili židovští partneři z nerozvedených smíšených manželství. Tito „s árijci spříznění“ lidé byli v únoru 1945 deportováni do Terezína, kam byl následně přesunut i provoz blokovny. Polotovar vyrobený v blokovně hrubým štípáním byl roztříděn a oddělen od odpadu měřením a proséváním. V pražském závodě byla pracovní doba devět hodin. Kalibrační oddělení pracovalo na tři směny. V Terezíně byla zrušena noční směna a pracovní doba byla zkrácena na osm hodin (15. března 1945). V blokovně pracoval také inženýr a dva administrativní pracovníci.
Občas se v této dílně plnily pytlíky inkoustovým práškem. Zaměstnány byly především starší ženy.
