1906 - 1973
Rademacher byl úředníkem německého ministerstva zahraničí. Od května 1940 do dubna 1943 byl vedoucím oddělení D III, Židovského referátu.
Syn strojvůdce lokomotivy vystudoval práva, nastoupil do státní služby a v březnu 1933 vstoupil stejně jako mnoho dalších členů státní služby do NSDAP. V roce 1937 byl jmenován na ministerstvo zahraničí. Než byl jmenován vedoucím oddělení D III, pracoval několik let v zahraničí.
Jako „odborník na Židy“ na ministerstvu zahraničí se Rademacher snažil význam tohoto oddělení povýšit. Požadoval pro Ministerstvo zahraničí vedoucí úlohu při realizaci konečného řešení židovské otázky. Právě od něj přišel návrh na deportaci Židů na ostrov Madagaskar. Stejně jako Eichmann se věnoval přípravě Madagaskarského plánu, dokud se po neúspěchu války proti Velké Británii neukázala jeho neuskutečnitelnost. Na podzim 1941 se Rademacher poprvé přímo podílel na masovém vyvražďování Židů. V Srbsku měl ve spolupráci s okupačními úřady prozkoumat, jak by se dal problém 4 000 Židů vyřešit na místě. Řešení bylo spatřováno v hromadných popravách. Většinu času však Rademacher trávil u psacího stolu v Berlíně. Když se konečné řešení rozšířilo na celou Evropu, Rademacherův Židovský referát byl zodpovědný za minimalizaci zahraničněpolitických komplikací, které by mohly deportace ohrozit nebo zdržet. Sloužil také jako spojka mezi Eichmannovým úřadem, který byl zodpovědný za koordinaci deportací, německými zahraničními misemi a zvláštními „poradci pro židovské záležitosti" v zemích Osy a satelitních státech.
V roce 1943 byl Rademacher propuštěn z Ministerstva zahraničí a vstoupil do námořnictva. V roce 1952 byl Zemským soudem v Norimberku odsouzen ke třem letům a pěti měsícům odnětí svobody za spoluúčast na vraždě. Během dočasného zrušení zatykače uprchl do Sýrie. Do Německa se vrátil v roce 1966, bez prostředků a ve špatném zdravotním stavu. Rademacher, který byl tentokrát odsouzen k pěti letům vězení, zemřel v roce 1973 před ukončením odvolacího řízení.
