Norimberské zákony z roku 1935 zmiňují pouze Židy a Němce. Teprve v prvním nařízení k říšskému občanskému zákonu z listopadu 1935, v němž byl definován pojem Žid, se objevila jako třetí kategorie „míšenci“. Podle výsledků sčítání lidu z roku 1939 žilo v Německu v tomto roce 72 000 „míšenců 1. stupně“ a 39 000 „míšenců 2. stupně“.
Za „míšence 1. stupně“ nebo poloviční Židy byli považováni lidé, kteří měli dva židovské prarodiče a od 15. září 1935 nepatřili k židovskému náboženství ani nebyli ženatí s židovským partnerem. Měli stejná práva jako „árijští“ občané, ale podléhali řadě výjimek, např. směli se ženit pouze s „míšenci 1. stupně“. Ke sňatku s Němcem nebo „míšencem 2. stupně“ potřebovali zvláštní povolení od ministerstva vnitra a stranické kanceláře, které však nebylo téměř nikdy uděleno. Pro tuto skupinu osob se také používal termín „Geltungsjude“ (míšenci vyznávající judajismus).
Za „míšence 2. stupně“ nebo „čtvrtinové židy“ byli považováni lidé, kteří měli pouze jednoho židovského prarodiče. Podléhali určitým omezením při výběru povolání, ale byli povoláváni do wehrmachtu a směli se ženit s Němci (nikoli však s čtvrtinovými, polovičními nebo plnokrevnými Židy). Jinak s nimi bylo jednáno jako s „Árijci“. Tato skupina zahrnovala také „židovskou přízeň“, tedy ty, kteří žili ve smíšených manželstvích s Židy nebo míšenci.
Tendence byla integrovat „míšence 2. stupně“ do německého národa, zatímco „míšenci 1. stupně“ měli být postaveni na roveň čistokrevným Židům.
Na konferenci ve Wannsee bylo plánováno deportovat většinu „míšenců 1. stupně“ a některé výjimky nechat sterilizovat. Na konferenci ve Wannsee se také diskutovalo o nucené sterilizaci všech míšenců. Tyto návrhy však nebyly realizovány, protože se obávaly negativních reakcí ze strany mnoha německých příbuzných.
Zavražděni však byli „míšenci“, kteří byli ve 30. letech zatčeni a v roce 1942 deportováni do Osvětimi.
Hitler sám vnímal míšence jako hrozbu a domníval se, že úplná asimilace „cizí krve“ je nemožná. Jelikož žádosti o „rovnoprávnost s německou krví“ zpracovávalo ministerstvo vnitra, nechával se Hitler informovat o každém jednotlivém případě. Protože Hitler považoval tuto otázku za tak důležitou, svěřil od 20. února 1944 konečné rozhodnutí svému osobnímu tajemníkovi Martinu Bormannovi. Hitler sám se choval velmi rozporuplně. Někdy odsuzoval službu míšenců ve wehrmachtu, jindy zase osvobodil 260 důstojníků od statusu „míšence 1. stupně“.
Do roku 1942 navíc osobně přirovnal 340 čistokrevných Židů k „míšencům 1. stupně“. Podle libovolně vymyšlených pravidel udělil asi 3 000 čistokrevným Židům status „polovičních Židů“. Poté opět odstranil „míšence 1. stupně“ nebo úředníky, kteří žili v manželství s míšenci nebo Židy, ze státní služby.
Dekret vrchního velení wehrmachtu ze dne 8. dubna 1940 stanovil, že všichni „míšenci 1. stupně“ budou vyloučeni z wehrmachtu a pouze na základě osobního zásahu Hitlera budou moci zůstat vojáky. Hitler navíc nařídil, že ženy „míšenky 2. stupně“ potřebují jeho souhlas, pokud se chtějí provdat za příslušníky wehrmachtu. V roce 1942 byli všichni „míšenci 1. stupně“ vyloučeni z vysokých škol. Nesměli pracovat ve zbrojním průmyslu. Žádný „míšenec 1. nebo 2. stupně“ se nemohl stát členem NSDAP. Míšenci až do 5. stupně byli vyloučeni.
