Carlo Ross se narodil v roce 1928 v Hagenu, zažil a přežil terezínské ghetto. Po osvobození se vrátil do Hagenu. Začal psát do novin a časopisů pro mládež, pracoval jako stážista ve „Westdeutsche Allgemeine Zeitung“ a poté přešel k sociální práci.
Později se vrátil k práci novináře a redaktora a založil malé nakladatelství. Carlo Ross dnes žije jako spisovatel na volné noze v Hagenu. V nakladatelství dtv Junior-Verlag vydal knihy „... aber Steine reden nicht“ a „Im Vorhof der Hölle“.
Ve své autobiografické knize „Terezín, tři roky v předpeklí“ popisuje, jak byl ve čtrnácti letech v roce 1942 s rodinou deportován přes Rigu do Terezína. Jeho matka zůstává v Rize a umírá. Dostává se do domova mládeže v Hamburských kasárnách, kde zpočátku pomáhá pečovat o duševně nemocné, později uklízí ulice a nakonec slouží týmům SS a důstojníkům v soudružském středisku SS (dnes Parkhotel). Udržuje kontakt se skupinou válečných veteránů žijících na půdě, kteří byli deportováni do Osvětimi, hraje loutkové divadlo pro děti v domově a zamiluje se do dívky, která tam žije. Popisuje krutost esesáků, strach z transportů, melodramatickou zkrášlovací kampaň, naplánovanou esesáky a realizovanou samosprávou, filmové nahrávky, každodenní boj o jídlo, o trochu tepla, o úctu k sobě samému. A Carlo Ross ve svých vzpomínkách uvádí i méně dobré věci: mezi mladými lidmi byly neustále pranice, většinou o příděly jídla, špinavé záchody: nikdo za ně nechtěl být zodpovědný a obnovovat čistotu, vše, co nebylo přibité, se kradlo výměnou za jídlo nebo tabák. Carlo Ross zažívá osvobození a díky pomoci sovětských vojáků se dostává se svou přítelkyní Verou do západního Německa.
