Honza Schimmerling se narodil v roce 1921 v Brně a v mládí byl členem Hashomer Hatzair (socialistické sionistické mládežnické hnutí). Dne 18. ledna 1942 byl deportován do terezínského ghetta, kde pracoval v zemědělství a staral se o mládež. Dne 18. října 1944 byl deportován do Osvětimi-Březinky a po selekci v lednu 1945 do Fürstengrube, kde musel vykonávat nucené práce. Po osvobození žil v Praze a stal se lektorem na Vysoké škole zemědělské. Po převratu se stal členem Terezínské iniciativy.
Honza Schimmerling byl dobrým přítelem dobrovolníků Sühnezeichen, jejich učitelem a partnerem v dialogu. V roce 1995 společně s Veronikou Geyer Iwand několikrát navštívil mladé lidi z Putenhofu v Belitzu, kteří se s ním setkali také během pracovních táborů v Terezíně.
Honza Schimmerling zemřel v roce 1999.
V rozhovoru s Hansem Joachimem Wolterem z podzimu 1999 Honza Schimmerling uvádí: „Narodil jsem se v roce 1921 v Brně a vyrůstal jsem dvojjazyčně v Jihlavě. Stále jsem měl plnou zkušenost s demokratickým Československem, a přestože jsem patřil k židovskému náboženství, nemělo to žádný vliv na mé jednání s bližními a jejich chování ke mně. Teprve po nástupu Hitlera k moci v Německé říši se klima mezi českými a moravskými Němci změnilo. Významně ovlivněno Sudetoněmeckou stranou. Navštěvoval jsem německé školy, kde směli vyučovat převážně němečtí nacionalističtí učitelé, ale přesto jsem zažil delší období demokratického soužití ve státě, který byl obklopen totalitními státy. První konflikty jsme si uvědomili během světové hospodářské krize, kdy české obyvatelstvo podporovalo české podniky a Němci své podniky. Tehdy také můj otec, který byl bankovním úředníkem, odešel do důchodu a přestěhoval se do Brna. My Židé jsme často stáli mezi Čechy a Němci. Na periferii a v některých městech měli mnozí blíže k německé kultuře a cítili se Němci, kteří ještě pocházeli z bývalého Rakouska-Uherska, ale většina Židů, zejména v Čechách a na venkově, se cítila Čechy. Po nástupu Adolfa Hitlera k moci v Německu přišli do Československa první antifašisté a židovští emigranti. V oblastech obývaných převážně Němci rostl vliv Sudetoněmecké domobrany, jež byla předstupněm nacionálněsocialistické vlády a později se stala Sudetoněmeckou stranou. Poté, co se převážně Němci obývané území stalo v důsledku Mnichovské dohody říšskou župou Sudety, byli z ní vyhnáni Češi a Židé. Slovensko se osamostatnilo jako klerofašistický vazalský stát. Ve zbytku Československa se stále zřetelněji projevovaly české nacionalistické, protidemokratické a antisemitské tendence, které byly podporovány Říší. Zatímco v okrajových oblastech nyní okupovaných Německem - například v Altreichu a Ostmark (Rakousko) - hořely během říšské křišťálové noci synagogy, mohl jsem se po zřízení Protektorátu Čechy a Morava v roce 1939 spolehnout na solidaritu a pomoc zemědělců a zemědělských dělníků na venkově - pracoval jsem tehdy ve velkém zemědělském podniku. Všem bylo jasné, že Německo poruší i Mnichovskou dohodu. V té době jsem také přišel do kontaktu s příslušníky českého odboje. Existovaly jasné směrnice pro germanizaci „českomoravského regionu“ a pro „řešení židovské otázky“. Vyloučením a pronásledováním trpěli především Židé ve městech. Když jsem na venkově musel nosit Davidovu hvězdu, majitel statku, kde jsem pracoval, ji nazýval řádem. Většina Čechů i nyní sympatizovala se svými židovskými spoluobčany. Na druhou stranu bývalí němečtí známí nás Židy odmítali nebo se obávali kontaktu s námi Židy....Ale já jsem se svou rodinou splnil rozkaz tajné státní policie a koncem roku 1942 jsem byl odvlečen do Terezína. Tam jsem nejprve pracoval jako pečovatel o mládež v chlapeckém domově, poté jako instruktor pro mládež v zemědělství. Také v ghettu jsem patřil k ilegálním organizacím, které se dle možností snažily zachránit mladé lidi před likvidací. Na podzim 1944, kdy už byla Třetí říše odsouzena k zániku, byli po povstání ve varšavském ghettu do Osvětimi odvezeni také mladí dělníci z Terezína. Někteří z těch, kteří byli ještě schopni pracovat, byli posláni do externích táborů. Musel jsem dřít jako otrok pro IG Farben ve Fürstengrube. Zcela vyčerpaný a vyhublý jsem byl koncem ledna 1945 - na poslední chvíli - s několika málo přeživšími osvobozen Rudou armádou. Z mé rodiny přežila pouze sestra. Šestnáct nejbližších příbuzných bylo zavražděno.
3. května 1945, hned po osvobození, napsal Honza Schimmerling v Budapešti zprávu o činnosti sionistických mládežnických hnutí v protektorátu a v terezínském ghettu. Na rozdíl od postoje Jakoba Edelsteina, který se snažil vyjednávat s „Ústřednou pro židovské vystěhovalectví“ SS - zpočátku úspěšně - H. Schimmerling chválí „Hašomer Hatzair“, která nešla s proudem, a byla proto obviněna, že nejedná solidárně. Podle Schimmerlinga počátky terezínského osídlení brzy přerostly soudružskou rovnost budovatelských oddílů. Stalo se typickým příkladem třídní struktury se všemi excesy takového třídního státu, od korupce po prostituci. Sionistické hnutí nebylo schopno uspokojit potřeby doby. V ghettu vzniklo velké a silné hnutí Hechalutz, které se s blížící se Rudou armádou stávalo stále levicovějším. Vzniklo „Sdružení židovských revolučních socialistů“, do kterého se kromě „Hašomer hatzair“ zapojilo i mnoho členů „Makkabi hatzair“. Všechny plány tohoto sdružení však zhatily transporty na podzim 1944.
