Gustav Schorsch se narodil 21. ledna 1918 v Praze. Již v sedmnácti letech vedl na gymnáziu recitační kroužek, který v soutěži „Společnosti přátel staré kultury“ získal cenu před ostatními pražskými školami. Jako sólové vystoupení přednesl Schorsch zpaměti Ciceronovu řeč proti Catilinovi. Poté vystudoval dramatické umění na konzervatoři a doplnil ho studiem filozofie na univerzitě. Hned v prvním ročníku konzervatoře nacvičoval recitály poezie, překládal Titovu „Lucretiu Caru“ a hrál divadelní role. Pro rozhlas adaptoval hru Thomase Manna „Tonio Kröger“ a v roce 1939 hrál menší role v pražském Národním divadle, kde pod vedením Karla Dostála připravil scénické čtení Goethova „Fausta“.
Schorsch byl asistentem režie představení Gorkého „Noční azyl“ v Dělnickém divadle v Praze na Žižkově. Později se přimknul k „Divadlu pro 99“, které pomáhal založit a kde nazkoušel několik večerů, např. Večer poezie o Praze, Večer pro „Jana Houslistu“ od Hory. Po okupaci národními socialisty mu zůstaly přednášky, divadla i studia uzavřeny. Nadále se účastnil čtení v soukromých kruzích.
Dne 26. prosince 1942 byl převezen transportem do Terezína. Zde se různými způsoby zapojil do kulturního života.
Připravil několik recitačních pásem a nacvičil dvě divadelní představení: filozoficko-alegorické drama „Die Marionetten/Loutky" (1943, dnes ztraceno), které v terezínském ghettu napsal německy píšící básník a výtvarník Petr Kien, a Gogolovu „Ženitbu“ (1944). Pod Schorschem, který paradoxně mohl své představy o divadle realizovat až zde v ghettu, a pod jeho důsledným a náročným vedením dosáhli herci (všichni amatéři) pozoruhodných hereckých výkonů. Schorschova charakteristicky ruská „Ženitba“, prodchnutá atmosférou Terezína, se stala vrcholem místního divadla. Schorsch již nebyl schopen realizovat další plánované divadelní projekty a 16. října 1944 byl deportován do Osvětimi.
Krátce před osvobozením byl zastřelen při likvidaci koncentračního tábora v Polsku.
