Paní Singer s manželem přijeli do Terezína z Vídně 25. září 1942 po 19ihodinové cestě (zásoby na cestu: trocha salámu, dvě žemle a sýr). Zde její manžel onemocněl tyfem. To se podařilo utajit a paní Singer se o něj (tajně) starala v normálních prostorách s přinesenými léky a soukromou lékařskou pomocí. Od konce roku 1942 oba pracovali v dílnách na galanterní zboží, kde museli pracovat 10 ½ hodiny denně a jen občas měli volno. Zabývali se výrobou koženkových kufrů, pouzder na brýle a cigarety a kožených vaků pro vojáky pro jednoho vídeňského výrobce. Židovský vedoucí dílny pracoval v jeho pražské pobočce. Továrník nejprve navštívil dílny v doprovodu četníka a přinesl Singerovým, které znal z Vídně, tabák a jídlo. Později mu bylo dovoleno vstoupit pouze do kanceláře. V květnu 1944 měla být deportována sestra paní Singerové, vdova po vyznamenaném důstojníkovi z první světové války. Protože nemohla chodit, nesla na krku skládací židli, za kterou ji popudlivý Haindl tahal tak dlouho, dokud se mrtvá nezhroutila. Na podzim roku 1944 byl pan Singer operován kvůli rakovině. Přesto byl 28. října 1944 jako umírající deportován posledním transportem na východ do Osvětimi. Dobrovolné prohlášení paní Singerové nebylo přijato.
V dubnu 1945 muselo být v galanterních dílnách připraveno 8 000 batohů pro esesáky a těsně před osvobozením zde Freiberger a další vedoucí tábora nechali upravit velké množství hedvábných košil. Po válce pomáhala paní Singerová při likvidaci Terezína až do 5. října 1945. Dostala se také do kontaktu se zajatými Němci z Malé pevnosti. Byl mezi nimi například důvěrný přítel starého vězně z tábora, kterého po celou válku podporoval, a mladý poloviční Žid, jehož matka byla deportována z Terezína. Zasáhla u Čechů a dosáhla jeho propuštění.
