Mnoho starších německých Židů uzavřelo takzvané smlouvy o koupi domova a zaplatilo nemalé částky, někdy i celý svůj majetek, aby získali místo v jednom z „terezínských domovů pro seniory“. Souhlasili s tím, aby se vyhnuli transportům na Východ, a teprve v Terezíně si uvědomili, že se jedná o velký podvod. Neexistovaly žádné domovy důchodců, kde by je čekaly jednolůžkové pokoje na slunné straně, péče a ošetřovatelství. Tito staří lidé, jak opakovaně uvádějí přeživší, nebyli na katastrofální situaci v Terezíně nijak připraveni a stovky z nich zemřely. H.G. Adler cituje publikaci B. Blaua (New York 1953) v příloze své knihy „Das Antlitz einer Zwangsgemeinschaft“ (Tvář nuceného společenství), ve které částka získaná vydíráním prostřednictvím smluv o koupi domovů dosahuje výše 125 milionů říšských marek, přičemž 110 milionů bylo získáno do poloviny července 1944.
Ti, kteří přišli do Terezína, na tom byli lépe. Tuto představu pronásledovaných Židů podporovalo i Gestapo. Aby bylo možné umístění do ghett lépe utajit a umožnit tak Gestapu přístup k židovskému majetku, museli bohatí Židé uzavřít takzvané smlouvy o koupi domů. Tyto smlouvy měly naznačovat, že za nimi nestojí úmysly vraždit, ale „plány přesídlení“, jak zněl jejich popis. Kdo takovou smlouvu odmítl uzavřít, tomu Gestapo vyhrožovalo „transportem na Východ“. Smlouvy o koupi domova se měly uzavírat vždy, když byly k dispozici likvidní aktiva v hodnotě přesahující 1 000 říšských marek. Mezi ně patřila nejen hotovost, ale i cenné papíry. Tyto smlouvy se obvykle uzavíraly před zabavením majetku vrchním finančním prezidentem.
Židé, kterých se to týkalo, převáděli v těchto smlouvách svůj majetek na „Reichsvereinigung“ (Říšské sdružení), které jim za to mělo zajistit ubytování a stravu v Terezíně. Vzhledem k tomu, že Reichsvereinigung bylo pod kontrolou Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA), zajistilo si RSHA a později Vrchní finanční ředitelství značnou část židovského majetku. V případě Vally Braschové, rozené Sachsové, to například činilo 33 820 říšských marek. Celkově bylo podle odhadu H. G. Adlera tímto způsobem ukradeno 300–400 milionů říšských marek.
