Alice Sommer, rozená Herz, dodnes vzpomíná na ledovou zimu roku 1941, kdy se v Praze loučila se svou dvaasedmdesátiletou matkou, kterou s jedním ubohým batohem deportovali z Němci okupované Prahy. Nikdo nevěděl, co si počít. Alice svou matku už nikdy neviděla.
Její matka ještě hrála s Gustavem Mahlerem, když navštívil její prarodiče. Často přijímala Kafku a procházela se s ním a se svými dcerami po Starém Městě pražském. Alice Sommer byla v roce 1941 už dlouho oslavovanou klavíristkou. Do doby, než nacisté zakázali vystupovat židovským umělcům, koncertovala po celé zemi a vystupovala v rozhlase. Max Brod, výmluvný kritik, ji mnohokrát chválil. Plná smutku a zoufalství se vrhá do nácviku 24 etud Fryderyka Chopina. V létě 1943, když jí bylo 40 let, si museli sbalit věci i Sommrovi v Praze. Podává zprávu o posledním večeru v Praze. Pak najednou přišli sousedé a odnesli z bytu všechno, co považovali za cenné, sundali obrazy ze stěn a koberce z podlahy. „Už jsme pro ně byli mrtví.“
Z patra pod nimi však přichází rodina Herrmannových, on je německý důstojník, a loučí se: „Nevíme, co říct. Doufám, že se vrátíte.“ „Byli to báječní lidé,“ řekla později Alice Sommer. V Terezíně jsou Sommerovi rozděleni, matka a syn Rafael jsou ubytováni na podlaze kasáren, otec se musí přestěhovat do mužské ubytovny. Setkávají se na kulturních akcích pořádaných v tomto nacistickém exponátu. Hudebně nadaný Rafael hraje roli „vrabčáka“ v dětské opeře Brundibár a zpívá také ve sboru. Matka dělá vše pro to, aby synovi život na táboře usnadnila. „Uprostřed toho pekla,“ vzpomínal později dospělý syn, „pro mě matka vytvořila rajskou zahradu.“ Alice Sommer se také zapojuje do kulturního života, koncertuje a hraje Chopina a Schuberta.
Alicin manžel Leopold Sommer byl deportován 9. října 1944. V Dachau umírá na skvrnitý tyfus. Jeden přítel později posílá jeho plechovou lžičku. Alice Sommer a její syn jsou v Terezíně v květnu 1945 osvobozeni. Je jí 42 let.
