Věra Sommerová byla manželkou Waltera Eisingera, následující text je převzat z jejích pamětí:
V létě 1940 vydali němečtí fašisté nařízení, které zakazovalo židovským dětem navštěvovat protektorátní školy všech stupňů. V té době jsem měla přejít do oktávy a složit maturitu. Po získání mnoha informací jsme se dozvěděli, že v protektorátu je možné vystudovat gymnázium na jediném ústavu, a to v Brně. Bylo to reformní reálné gymnázium.
První semestr jsem studovala soukromě, ale bylo to dost obtížné, protože jsem neměla potřebné učebnice, a tak jsem ve druhém semestru odjela s povolením protektorátních úřadů do Brna, abych dokončila oktávu a získala maturitu. Tam jsem se poprvé setkala se svým učitelem češtiny, profesorem Walterem Eisingerem, během pololetních zkoušek, které jsem skládala jako soukromý student.
Ještě dnes vím, co bylo tématem mé písemné práce: „Rozkvetlá jabloň.“ Čeština byla mým oblíbeným tématem - a tak jsem se snažila v rámci tohoto básnického námětu popustit uzdu celé své fantazii.
Už tehdy na mě můj profesor udělal silný dojem. Mladý, pohledný, sympatický muž, velmi přátelský a neformální. Na brněnské židovské gymnázium přišel ze stejného důvodu jako my všichni - nesměl učit na žádném jiném ústavu.
Čím rychleji se blížil začátek jara, tím intenzivněji jsem cítila, že přednášky z české literatury jsou pro mě ze všech předmětů nejzajímavější. - A náš „oční kontakt“ se o to více prohloubil, jak později tvrdil Walter. Měli jsme pocit, že se něco musí stát. Až do jednoho krásného březnového rána, kdy mi náš školník (také člověk, kterého režim zlikvidoval) přinesl dopis a požádal mě, abych o jeho obsahu nic neříkala spolužákům. S bušícím srdcem jsem si přečetla prvních pár řádků dopisu: „Nechci Vás oslovovat tak, jak to vyžadují společenské konvence, nemohu Vás oslovit tak, jak bych si přál, a proto se omlouvám, že tento dopis nemá vůbec žádnou formu oslovení."
Tak začal romantický, tajný milostný vztah mezi osmadvacetiletým učitelem a jeho devatenáctiletou žačkou, který obstál i v těch nejtěžších životních zkouškách.
Od 24. března jsme se denně scházeli v Brně, dokud jsem nebyla nucena odejít poté, co Němci v květnu 1941 školu předčasně zavřeli.
Vždy jsme se scházeli na konečné jedné z tramvajových linek - a Řeckovice, Baba a zbytek brněnského okolí pro nás byly toho jara nejkrásnějšími místy na planetě. V té době jsme nesměli po osmé hodině večer vycházet z bytu, takže jsem měla celé večery na učení. Přestože doba byla tehdy zlá a my jsme nevěděli, co s námi bude, plánovali jsme společnou budoucnost. Walter nikdy nepochyboval o výsledku nacistického válečného dobrodružství. Na našich procházkách jsme debatovali o tom, co se stane po válce a jak se změní svět.
Po mém návratu domů (to už jsme bydleli v Solopyskách u Horních Černošic, kam jsme se přestěhovali, když nám zabavili dům v Kralupech) jsme si s Waltrem psali nejméně dvakrát týdně a na jeho dopisy jsem netrpělivě čekala nejen já, ale celá moje rodina. Ačkoli rodiče Waltera ještě osobně neznali, na základě jeho dopisů a mého vyprávění si ho už natolik oblíbili pro jeho upřímné, čestné a srdečné chování, že matka prohlásila, že ho má ráda jako druhého syna.
Pak přišla špatná zpráva: V lednu 1942 byl Walter poslán do koncentračního tábora Terezín a náš písemný kontakt se musel omezit na několik korespondenčních lístků s třiceti slovy psanými tiskacím písmem. Ale už tehdy dokázal v několika krátkých řádcích vyjádřit, co cítí a že na mě nikdy nepřestal myslet.
V září 1942 jsme se konečně znovu viděli v Terezíně, kam byla deportována i celá moje rodina. Přestože tam byly velmi špatné podmínky - hlad, nemoci, nedostatek základních hygienických potřeb, přelidněnost městečka, vyčerpávající práce, neustálý strach z transportů, neznámo kam -, bylo to období, které jsem ve Walterově přítomnosti snášela lehce, bylo to vlastně nejšťastnější období mého života, protože jsem si byla jistá, že mě má rád a věděla jsem, že se na něj mohu spolehnout.
Oba jsme pracovali v oblasti péče o mládež. Walter byl ředitelem domova mládeže pro chlapce, o kterých mi často vyprávěl a pro které se snažil být nejen dobrým učitelem, ale také jejich přítelem, rádcem a důvěrníkem. Začala jsem pracovat jako pečovatelka v dětském domově a později v mateřské škole. Neměla jsem žádné zkušenosti s dětmi, jen jsem je měla ráda a bylo mi jich strašně líto v podmínkách, ve kterých musely žít. Děti to cítily. Kdykoli jsme se s Walterem objevili v ulicích Terezína, naše děti se k nám rozběhly. Smáli jsme se, že pro nás pracovní doba nikdy nekončí. Dlouho jsme debatovali o jednotlivých dětech a o tom, jak s nimi nejlépe zacházet. Každé dítě bylo výraznou osobností, ať už to byly děti ve věku od čtyř do šesti let, nebo Walterovi třináctiletí až čtrnáctiletí chlapci.
V Terezíně jsem byla ve Walterově kartě uvedena jako jeho snoubenka. Esesáci nám slíbili, že nás násilím nerozdělí, a pokud bude jeden z partnerů zařazen do transportu, druhý partner bude moci jet s ním.
Rodiče museli v prosinci 1943 odjet se sourozenci do Osvětimi-Březinky a já jsem zůstala v Terezíně s Walterem a jeho matkou. Walterův otec byl velmi nemocný a brzy po odbavení tohoto transportu zemřel. Walter se o mě dobře staral a zmírňoval můj zármutek z odloučení od celé rodiny, jak jen mohl. V té době pro mě bylo hrozné pomyšlení, že ti moji cestují do neznáma, že nejsem s nimi a že už je možná nikdy neuvidím.
Vždycky jsem snila o tom, že se po válce vezmeme za normálních okolností a se svými rodinami. -Ale pak přišel červen 1944 a nové transporty nám začaly dělat starosti. Báli jsme se, zda nám bude dovoleno zůstat spolu, a tak jsme si v Terezíně podali žádost o povolení k sňatku, které nás opravňovalo k tomu, abychom vystupovali jako manželé, chránilo nás před nuceným odloučením a umožňovalo ženám přidat si ke svému dívčímu jménu jméno manžela.
11. června 1944 jsme měli svatbu na terezínské radnici. Do poslední chvíle jsme to tajili. Jaké však bylo naše překvapení, když se to naše děti dozvěděly a přichystaly nám takové ovace, o jakých se nám v civilním životě ani nesnilo. -O půl jedenácté byla terezínská radnice plná dětí, jejich rodičů a našich spolupracovníků ze sociální péče. Kolegyně naučily chudáčky ze školky ze dne na den veršované blahopřání. Nejprve je předvedla skupina českých dětí, poté německá skupina (děti odsunuté z Německa). Na závěr nad námi vychovatelé vytvořili oblouk, pod kterým jsme opustili radnici, a každé dítě nám předalo sedmikrásku. Měla jsem jich plnou náruč. Tyto květiny a mou svatební kytici gladiol propašovala do ghetta skupina vězněných zemědělských dělníků pracujících před branami Terezína. V Terezíně nebyly žádné květiny. Před radnicí se za námi tiše seřadili Walterovi chlapci do řady po dvou a slavnostně nás uvedli do domu, kde pro nás měli připravený kolosální dárek - velký dort z ušetřených buchet, které jsme měli jednou týdně k obědu. Chudáci kluci - vždycky jsme se celý týden těšili na tenhle kousek tvrdý jako skála - a oni se tohoto potěšení zřekli. Nějaká maminka z nich vyrobila dort s pomocí válečného pudinku. Walter dostal od chlapců jako svatební dar krásné plnicí pero. Chtěla jsem, aby se tento dort rozdělil a snědli ho všichni tady doma, ale kluci o tom nechtěli ani slyšet a nedovolili to. Říkali, že to je příspěvek na náš svatební stůl. Bylo to opravdu skvělé - bylinkový čaj slazený sacharinem a další pochoutky z ušetřených tvrdých buchet. Odpoledne jsme pozvali na půdu, kterou si sociální pracovníci sami vybudovali na půdě školy, skupinu bývalých spolužáků a profesorů z brněnského gymnázia a večer další skupinu kolegů a kolegyň z péče o mládež, kteří ve škole také bydleli. Mezitím si Walter odskočil zazpívat Verdiho Requiem se sborem, který nacvičil a řídil Rafael Schächter. Walter měl krásný tenor a zpíval velmi rád, dokonce i sólový part ředitele školy v Prodané nevěstě, a zpěv pod Schächterovým vedením byl pro něj v tomto prostředí plném depresí a starostí obrovskou fyzickou (spíše: psychickou, lektorka) vzpruhou. V té době bylo ve sboru málo tenorů, transporty řádily a vždy těžce poškodily nacvičený a dobře zajetý sbor. A tak jsme se dohodli, že Walter půjde v náš svatební den zpívat, aby posílil tenory. Dostala jsem volnou vstupenku na koncert, o který byl vždy velký zájem. Rafík Schächter byl fantastický. Na konci koncertu nám za obrovského potlesku početného publika poblahopřál ke svatbě a svou gratulaci zakončil objetím a polibkem. -Jak často jsem si později vzpomněla na naše svatební rekviem, které bylo možná předzvěstí tragických událostí, které měly přijít.
I po svatbě jsme žili odděleně, jako téměř všechna manželství v Terezíně. Teprve po likvidaci školy a jejím převzetí nacisty a po přestěhování do budovy hasičského sboru se nám s Waltrem podařilo získat malou místnost, oddělený kout ve velkém sále (2 x 2 metry) - přesně palanda krát palanda. To byl pro nás vrchol štěstí. Jak jsem byla požehnaná, že mám vlastní domácnost, s jakou láskou a péčí jsme si zařizovali náš malý koutek tím nejprimitivnějším způsobem, ale nám to připadalo jako naprostý luxus.
A po našich nejšťastnějších čtrnácti dnech přišla další katastrofa. Na rozkaz nacistů byly sestaveny transporty, tentokrát pouze s muži, a Walter byl umístěn do jednoho z prvních. Vůbec jsem se nechovala statečně. Byla jsem úplně vyřízená, brečela jsem na každém kroku. Můj život ztratil smysl. Když jsem si představila, že můj Walter, tento nepraktický typ učitele, čestný až do krajnosti a manuálně neohrabaný, bude vystaven dalšímu šikanování a potížím někde v hladu a špíně a já nebudu s ním, že se budeme jeden o druhého neustále bát, bylo to pro mě nepředstavitelné.
Náhodou jsem se dozvěděla, že do pátého transportu bude zařazeno pouze 500 mužů a že ženy, které se dobrovolně připojí ke svým mužům, mohou být vzaty také jako doplněk k tisícovce osob. -Další oblíbený trik nacistů, kteří tak často neplní své sliby. Chodila jsem po Terezíně a snažila se všemi prostředky najít protekci, abych mohla být co nejdříve s Walterem. Co by řekl, kdybych nepřišla! Slíbili jsme si, že se ho při první příležitosti budu snažit následovat. Nakonec se mi to po mnoha intervencích podařilo a já se celá šťastná vtěsnala do přeplněného vagónu.
Místo do pracovního tábora v Německu, jak nám bylo slíbeno, jsme přijeli do Osvětimi. Pověstný doktor Mengele prováděl selekci, při níž mě málem vyřadil, protože jsem mu připadala příliš slabá. Až později jsem se dozvěděla, že by to znamenalo plynovou komoru. Jeden esesák, který nás hlídal, na uvítanou vystřelil na dívku z tábora, kolem kterého jsme procházeli a ze kterého na nás volali, že mají hlad a že jim máme hodit něco k snědku. V reakci na konzervu, která přiletěla z našeho průvodu, zazněl výstřel esesáka a mladá dívka, která konzervu chytla, klesla se zakrváceným obličejem do bláta.
To byl konec všech mých představ o lidském chování. Když nás zavřeli do příšerného ženského tábora, kde nebyla naděje, že bychom alespoň viděly své muže, byla jsem tak vyčerpaná a apatická, že jsem toužila po jediném: zahrabat se a zmizet pod zemí jako krtek, nic nevidět, nic neslyšet a nic nevnímat. Pak už jsem jen pasivně procházela všemi selekcemi a modlila se, aby mě Walter neviděl v tomhle zuboženém stavu, v hadrech, ve špíně a s oholenou hlavou.
O Walterovi jsem se dozvěděla od matky jednoho chlapce z jeho domova. Byla v osvětimské samosprávě a říkala, že byl v mužském táboře a snažil se mě vidět alespoň přes drátěnou zábranu, když jsem šla do práce. Než se tak stalo, odjely jsme ženským transportem do Německa, do pracovního tábora ve Freibergu v Sasku, a já jsem svého Waltera už nikdy neviděla. Později byl poslán do Buchenwaldu a 15. ledna 1945 byl údajně zastřelen na pochodu smrti.
Zůstaly mi jen vzpomínky a hromada dopisů, které přežily válku v úkrytu. Vzpomínky na člověka, kterého mi nikdo v životě nedokázal nahradit, a dopisy, které ani po třiceti letech neztratily nic z důvěrného citu a něhy, kterou uměl svým blízkým dát.
