Marie Šupiková je jedním z dětí z Lidic. Marii bylo deset let, když ji v noci vytrhli z postele. Esesáci obklíčili vesnici a vyvedli obyvatele z jejich domů. 203 žen a 91 dětí bylo převezeno do tělocvičny gymnázia, kde byly drženy tři dny. Museli spát na podlaze bez slámy. Jako první byl vyveden Josef, Mariin bratr. Bylo mu 15 let a dva měsíce a tyto dva měsíce ho stály život, protože všichni obyvatelé starší 15 let byli té noci zastřeleni. Třetího dne odpoledne byly děti naloženy do vlaku a odvezeny do Lodže (Litzmannstadt), kde byly umístěny v ghettu. Ženy byly deportovány do koncentračního tábora Ravensbrück. Zde byly děti vyšetřeny a posouzeny lékaři SS. Kdo měl protáhlou hlavu, světlé vlasy a nevystupující lícní kosti, měl štěstí. Posudek pak zněl „schopen poněmčení“.
Do této skupiny patřila Marie Šupiková a dalších osm dětí. U dalších 82 dětí byl vynesen verdikt „neschopen poněmčení“. To pro ně bylo rozsudkem smrti. O desetiletou dívku se nyní postarala instituce SS „Lebensborn“ a umístila ji do německé rodiny v Poznani. Ten muž, Alfred Schiller, byl velkoobchodník s papírem a měl za manželku Polku. V Mariině občanském průkazu byla nyní zapsána Ingeborg Schiller, místo narození: neznámé. Germanizace na papíře byla dokončena. Marie nám vyprávěla, jak moc snila o své rodině, jak toužila po Lidicích. Schillerovi o své minulosti nikdy nemluvili. Marie se rychle naučila německy a navštěvovala německou školu. Vztah s rodiči byl korektní, ale nebyla v něm láska, jak uvádí paní Šupiková, pouze vzájemný respekt. Koncem roku 1944 postoupila Rudá armáda k Poznani a 20. ledna se rodina Schillerových připojila ke konvoji. Dlouhý útěk skončil v dubnu 1945 v Boizenburgu na Labi. Inge a její rodiče si našli ubytování v Bahnhofsstraße 20.
„Chtěla jsem se vrátit do Lidic, když začátkem roku 1947 začal tisk a rozhlas pátrat po lidických dětech, vzal mě pan Schiller do pátracího střediska v Berlíně. Když jsme se loučili, nebyl v nás žádný smutek.“ Téhož dne se Marie dozvěděla o smrti svého otce a bratra. Matka však byla stále naživu. Z 503 lidí, kteří zde kdysi žili, jich žilo 147, z toho 17 dětí. Kromě devíti poněmčených dětí zde bylo i několik dětí, které byly v době napadení ještě nemluvňaty. Byly rozděleny do dětských domovů v Protektorátu. Marie se s matkou setkala v pražské nemocnici. Vrátila se z Ravensbrücku s těžkou tuberkulózou a krátce nato zemřela. Marie musela ještě téhož roku do Norimberku. Zde vypovídala před Mezinárodním soudním dvorem. Marie byla svědkem výstavby nových Lidic, vzdálených jen asi 100 metrů od místa starých Lidic. V památníku pracuje dodnes (2002) a hovoří také se skupinami německých návštěvníků.
