Právě Gestapo písemně informovalo příslušné osoby o záměru deportace. Oznámení obsahovala šestnáctistránkové prohlášení o majetku, v němž byly pečlivě zjišťovány příjmové poměry. Ironií osudu jim Gestapo vyhrožovalo, že je pošle do koncentračního tábora, pokud poskytnou nesprávné informace. Byty měly být zanechány uklizené a čisté. Nájemníci se předtím měli postarat o to, aby byly předem uhrazeny účty za elektřinu, plyn, nájemné a vodu. To již často nebylo možné, takže se o to později postarali zaměstnanci vrchního finančního ředitele. To vše bylo pečlivě zaznamenáno ve spisech a uchováno pro budoucí generace.
Židovská náboženská asociace také informovala příslušné osoby, jak se mají chovat před deportací a během ní. Kromě kufru a batohu bylo povoleno pouze příruční zavazadlo. Příruční zavazadla bylo nutné předem odevzdat v jednom z pěti skladů s oblečením. Celková hmotnost zavazadel nesměla překročit 50 kg. Při vyzvednutí měly být klíče od bytu, peníze nebo jiný majetek, stejně jako klíče od trezorů nebo jiných cenností odevzdány příslušníkovi Gestapa, který je měl na starosti.
Ti, kterých se to týkalo, byli požádáni, aby se připravovali klidně a obezřetně a přispěli k hladkému průběhu transportu. Židovská náboženská asociace nabídla v rámci svých možností veškerou myslitelnou pomoc. Židy z jejich domovů vybírali příslušníci Gestapa a zaměstnanci Říšského sdružení, odváželi je nejprve do sběrného střediska a odtud na různá nádraží, například na Anhalter Bahnhof nebo na nádraží v Putlitzstraße.
Domy deportovaných byly zpočátku zapečetěny gestapáky. Obsah domácnosti byl vydražen. Poslední majetek deportovaných připadl státu. Základem pro konfiskaci majetku bylo jedenácté nařízení k zákonu o říšském občanství z 25. listopadu 1941. Stanovil, že Židé ztratí německé občanství, pokud nebudou jen dočasně v zahraničí, a jejich majetek pak připadne Německé říši. Konfiskací a realizací majetku byl pověřen vrchní finanční prezident Berlína/Braniborska. Ve vazebních věznicích byli vězni o rozhodnutí o zabavení majetku informováni soudním vykonavatelem prostřednictvím doručenky. Nejčastěji uváděným táborem pro terezínské transporty byl tábor na Große Hamburger Straße 26, domov pro seniory provozovaný židovskou obcí. Co do počtu následoval domov důchodců v Gerlachstraße, oba ve čtvrti Mitte.
Ve sběrných táborech se o Židy starali pomocníci z Říšského sdružení a Židovské náboženské asociace. Ti museli přinést přikrývky, potraviny a další věci, aby je předali deportovaným. Samozřejmě se tak dělo na pokyn a pod nejpřísnější kontrolou gestapáků, kteří Židy prohledávali a v některých případech i okrádali. Není vždy jasné, podle jakých kritérií byly transporty sestaveny. Některé z nich měly v transportních seznamech poznámky, které o tom informovaly. Například ve 4. velkém transportu seniorů 17. března 1943 byli kromě dlouholetých zaměstnanců náboženské obce také váleční invalidé, držitelé odznaků pro raněné a válečné vdovy. Tato skutečnost byla zvláště zaznamenána v přepravních seznamech. S 90. > transportem seniorů z 28. května 1943 byly vyklizeny nemocnice a domovy důchodců v Auguststraße a Elsässer Straße, s 91. transportem nemocnice v Iranische Straße. Nadále však sloužila jako vězení, nemocnice a dětské ubytovací zařízení a jako sídlo Říšského sdružení.
V 92. transportu seniorů bylo mnoho zaměstnanců Říšského sdružení a „Geltungsjuden“. 99. a 101. transport seniorů zahrnoval především osoby z již existujících privilegovaných smíšených manželství. V 102. > transportu seniorů z 23. února 1944 bylo několik osob, které byly předtím nasazeny v pátrací službě, tj. pátraly po Židech žijících v ilegalitě. V některých případech byly rozhodující adresy bydliště. Například v 1. transportu 94 ze 103 deportovaných, kteří žili v domově důchodců Große Hamburger Straße. Celkem bylo z tohoto domova deportováno 220 osob. To znamená, že domov s 1. transportem ještě nemohl být zcela vyklizen.
