V terezínském ghettu byl nedostatek vody. Přeživší uvádějí, že voda byla často ucpaná nebo z kohoutků kapala jen po kapkách a že lidé museli dlouho stát ve frontě u žlabů na mytí.
V březnu 1942 převzalo městské vodárny technické oddělení Židovské samosprávy. Kromě kasáren bylo na vodárnu napojeno jen několik obytných budov. Jinak tu byly kontaminované ruční studny, jejichž voda se nedala pít, a poškozené říční vodovodní potrubí, které bylo vyřazeno z provozu. Vodárna měla pouze nevyhovující hlubokou studnu, primitivní systém byl zchátralý, tlak vody byl příliš nízký a potrubí netěsnilo. Aby bylo možné zajistit minimální potřebu vody a vaření, byla dodávka vody každý den o mnoho hodin omezena.
Zatímco se muselo počítat s minimálně 60 litry vody na osobu a den, zpočátku zde bylo k dispozici 26 litrů vody, po odstranění škod 32 litrů, v květnu 1942 kvůli nárůstu počtu obyvatel jen 23 litrů a v polovině září 1942 s více než 58 000 lidmi jen 19,5 litru. Teprve v roce 1943 (počet obyvatel se snížil v důsledku transportů do Osvětimi) se podařilo nedostatek vody překonat, mimo jiné díky zprovoznění nových hlubokých vrtů. 11/1941 13 400 m³ 1. dubna 1943 29 000 m³ Koncem roku 1943 87 000 m³ (65 l na osobu a den)
Vrtání nových studní začalo na začátku července 1942.
Vrt I byl vyvrtán do hloubky 75 metrů poblíž Bohušovické brány. Potrubí o délce 40 cm dodávalo 17 až 22 litrů za sekundu.
Studna IV u Litoměřické brány mohla být zprovozněna až v srpnu 1943, protože voda původně obsahovala koliformní bakterie. Vrt měl hloubku 70 metrů a při běžném provozu dodával přibližně 12 litrů za sekundu.
Studna III se nacházela napravo od silnice do Německých (dnes Nových) Kopist. Byla hluboká 169 metrů a dokončena až v roce 1944. Studna také čerpala 12 litrů za sekundu.
